Srpen. Vzduch byl teplý a těžký, prosycený vůní vody, která se už shromažďovala v mracích a čekala na svůj pád k zemi. Schylovalo se k letní bouřce. Slunce se pomalu schovávalo a od západu se blížil hustý pás šedomodrých mraků, mířících k malé vesnici Podbělec. Na jejím okraji, kde se silnice stáčela ostře doprava kolem lesa a pokračovala dál mezi poli směrem na Prahu, stál poslední dům v řadě. Obýval ho osamělý stařec jménem Michal Hedgehog.

Naproti jeho domu se nerozkládala žádná další zástavba, jen zarostlá džungle vysoké trávy a volně rostoucích stromů, které ve svém středu ukrývaly malý rybník. Pozemek byl tak rozlehlý, že by na něm mohly stát další čtyři domy z každé strany. Přesto Michal odmítal jeho prodej. Co víc, jasně deklaroval zákaz vstupu. Na každém rohu pozemku trčel kolík s červenou cedulí: „Zákaz vstupu, soukromý pozemek.“

Své rozhodnutí obhajoval různě. Někdy tvrdil, že ho k tomu přivedl jeho bratr Pavel, biolog, který mu kdysi vysvětlil, jak důležitou roli hraje hmyz v ekosystému. Že bez něj vymře všechno ostatní. Jindy se odvolával na touhu po klidu – chtěl mít svou vlastní oázu, kam by nikdo nezasahoval, a měl ji hned přes silnici.

Michal si v Podbělci žil v relativním klidu, ale i v samotě. Nalevo měl les, naproti divoký porost s rybníkem a sousedé si raději postavili vysokou zeď, asi aby jim ten „dědek“ neviděl na dvůr. Jeho žena zemřela před devíti lety a dům od té doby ztichl. Jedinou společnost mu dělala umělá inteligence, která mu částečně nahrazovala lidskou komunikaci.

Až na samotu si ale neměl na co stěžovat. V mládí se dostal k penězům, kryptoměnám, a jeho bývalá práce byla dobře placená. Když se později stal zaměstnavatelem, tak platil i své lidi štědře. Některé peníze byly sice pošpiněné krví, ale on si byl jistý, že tehdy volil menší zlo. Takže ano, prostředky měl, a jeho dům to odrážel. Nebyl okázalý, ale bylo znát, že do něj vložil nemalé finance. Přes sedmdesát let stará stavba už nesla stopy času, ale díky Michalově péči byla stále v dobrém stavu. Krémově bílá omítka sice už dávno nezářila novotou a oranžové dřevěné obložení prvního patra ztmavlo na hnědou, ale jinak byl dům modernizovaný. Na střeše se vyjímaly deset let staré solární panely, nahrazující méně výkonné předchůdce.

Obrovská okna prvního patra, která místy nahrazovala zdi, byla dokonale vyleštěná, aby umožňovala nerušený výhled na les. Mohla se kdykoli zatemnit žaluziemi nebo zamlžit do podoby mléčného skla. Na zahradní straně domu se pod střechou rozprostíral balkon, jehož podlaha zároveň tvořila strop venkovní terasy. Právě tam Michal rád sedával během deště, poslouchal kapky dopadající na zem a vdechoval vůni mokré hlíny. Dnes to ale bude jiné. Čekal návštěvu a hned poté ho čekala velká akce. Předtím si ale musel něco zařídit.

Vešel do své pracovny, umístěné v levém zadním rohu domu. Působila pozoruhodně – moderní, ale celá ze dřeva. Čistý, jednoduchý design dominoval skříním, stolům i menším stolkům. Pracovní stůl s monitorem měl zakulacené rohy, stejně jako dřevěné skříně, jejichž hladké dveře nehyzdily žádné ozdoby. Uprostřed místnosti stál malý kruhový stolek a na něm bílý reproduktor ve tvaru koule s připojeným kabelem, který byl jeho jediným společníkem posledních devět let.“

„Ivanko,“ oslovil umělou inteligenci. Reproduktor se rozzářil modrým světlem.

„Zapni mi můj lokální uzel TIC POSu.“

„Zapínám. Hodláte kontaktovat Pavla?“ Modré světlo v kouli pulzovalo v rytmu řeči. Michal přešel k zadní straně místnosti a odpověděl jí:

„Samozřejmě, jak jinak.“

Poté si klekl a odhrnul červený koberec, aby pod ním objevil čtvercový poklop polepený linoleem s potiskem dřeva. Zaklepal na něj v rytmu: tá ta ta ta tá (pauza) táá. Poklop se na povel otevřel a odhalil obyčejný ocelový žebřík. Přestože byl Michal v letech, pustil se dolů. Když slezl až dolů, čekaly tam na něj dveře jako do bankovního trezoru s panelem pro zadání hesla. Zadáním kódu si otevřel vstup do skryté, tlumeně osvětlené hi-tech dílny. Po obvodu stály desítky krabic a čtyři velké vitríny. Ve třech z nich se rýsovaly potemnělé siluety velkých postav.

„Výborně, vidím, že to už všechno máš připravené do režimu hibernace. Tak mi ještě naposledy oživ terminál a můžeš to tu pak po mém odchodu nadobro zapouzdřit.“

Na konci protáhlé místnosti se zapnula obrazovka zavěšená na zdi. Pod ní stál robustní ovládací panel s klávesnicí a myší, sloužící zároveň jako stolek. Z panelu vyčníval svazek drátů vedoucí k zařízení určenému pro vložení prstenu.

Michal si přitáhl židli a posadil se. Na pravé ruce, vrásčité a povadlé stářím, nosil stříbrný prsten se dvěma mělkými drážkami u okrajů. Klepal na něj palcem v rytmu. Náhle se drážky rozsvítily zeleně a vzápětí zhasly. Z vnitřní strany prstenu se vysunul miniaturní hrot a bodl Michala do prstu.

Jedna z drážek se rozsvítila modře, následoval bod na druhé, který se postupně rozrůstal. Po dlani a vnitřní straně předloktí se rozbíhal modře zářící bleskovitý vzor. V přítmí místnosti to působilo jako zpomalený elektrický výboj zamrzlý v čase, který se mu šířil pod kůží. Michal si vyhrnul rukáv a pozoroval ten jev s klidem. Jak proces pokračoval, světlo v drážce na prstenu se šířilo, zatímco záře na ruce postupně slábla. Když prsten znovu svítil v celé délce, útvar pod kůží zhasl. Sundal prsten, vložil ho do zařízení připojeného k panelu a v tu chvíli promluvila Ivanka:

„Kopíruji zálohu 2103.8.22 - 8:43.“

Michal vstal, přešel k bedně opřené o zeď, zaklepal na její víko a ozvalo se pípnutí. Pod víkem se rozsvítila zelená LEDka. Otevřel bednu a vytáhl z ní tlačítkový telefon. Posadil se zpět na židli a začal psát SMS:

„Místo znáš, čas taky. Kdyby nevyšel můj plán s Danem nebo kdyby systém automatického oživení selhal, přijď pro mě 1.10. večer. Budu mít zálohu nejen v prstenu, ale i snapshot u mě doma a v Paraxu. Tvoje heslo je M45-CZ3-2108-D1L.

P.S. Mezitím můžeš taky začít přemýšlet nad tím, jak oživit Dreadnought a čím ho napájet, i když to není tvoje parketa. Máš tam na to spoustu chytrých lidí a víc zdrojů než já. Popřípadě bys taky mohl dát do výroby něco svého. Jasně, vím, že tvoje priorita číslo jedna je zůstat neviditelný, aby OSP nic neudělali tvým lidem a tvojí vesmírné zoo, kvůli které nemáš čas ani moc prostředků nazbyt, ale stejně. Pět let, chvíli by ses na to mohl podívat.

Samozřejmě se budu snažit to celé s Veronikou vyřešit sám a nelákat k tobě moc pozornosti, ale… hodí se mít zálohu pro všechno. A ty jsi moje bojová záloha, přestože jsi takový pacifista, že zachraňuješ i všechny možné parazity před vymřením.“

„Připojení k síti TIC POS bylo úspěšné,“ začala hlásit Ivanka. „Lokální uzel se připojil k hlavní pozemní stanici a dostávám hlášení o úspěšném předání zprávy retranslačním uzlům na Marsu a Merkuru. Teď Ganymedes a za ním Pluto. Čekám na potvrzení z prvního uzlu mimo Sluneční soustavu, ale jinak se zdá, že je celá síť funkční. Takže by zpráva měla dorazit přibližně za čtyři minuty na Olvitar. Mimochodem, kopírování je dokončeno – můžete si vzít prsten zpátky.“

„Jo. Tak jo, ale nabij ho nejdřív, ať má energii i večer, i když už na tom tak moc nezáleží. Koneckonců je to jen o pár hodin.“

Po osmi minutách přišla odpověď: „Dobře, díky a nestresuj se tím Dreadnoughtem tolik. Podle satelitů je celkem v pohodě – jen je bez energie, pár menších oprav a bude stačit. Nemusím riskovat, že mě ve špatný okamžik odhalí OSP, jak těžím suroviny a stavím ohromné smrtonosné monstrum. Ještě by si to mohli špatně vyložit. Historicky přece víme, že situaci s Dreadnoughtem zvládneme a pravý problém přijde až potom.

Jinak u mě jsme už víceméně soběstační, takže ti potom můžu nenápadně dodávat, co budeš potřebovat k opravám, pomocí menších lodí s naším maskováním.

Podle mě by sis ale měl dělat větší starosti o Dana. Ty ho chceš do toho dostat rovnou při Veronice. Má narozeniny týden předtím, takže ho chceš v tu chvíli zasvětit jak ze symbolických, tak právních důvodů. Můj názor je ale, že je to trochu riskantní. Vystavíš tím všechny časovému tlaku. Dana to může vyděsit nebo zmagořit, když to na něj vysypeš příliš rychle a ty sám nemusíš mít na všechno dost času. Co ti reálně brání rozloučit se s rodinou a hned se do toho pustit?“

A Michal mu zase odpověděl:
„No, minimálně chci na manipulaci s ohromným Dreadnoughtem využít až zmatek situace – buď ho v ten moment OSP přehlédnou, nebo už budou řešit Veroniku. Navíc neumíme ovlivnit, jak na něj zareagují, a když budou pod útokem, tak se dá počítat s tím, že by na nás už neútočili. Nedává tak smysl začít příliš brzo. Bohužel. Sám si to řek, mohli by si to vyložit špatně. Podle mě to bude tak akorát.

Naplánoval jsem si sice jen 14 scénářů, jak začít, ale podle mě to nakonec bude improvizace. Proto by bylo lepší, kdybys i ty přišel s něčím vlastním – něčím, co vyváží přínos a utajení. Nejraději bych měl modernější druhý Dreadnought, ale s tím jsem se už rozloučil. Něco menšího by však od tebe šlo, abych měl zálohu, když se to nepovede.

Dana do toho zkusím zatáhnout přirozeně, aby se nevyplašil a vnímal to spíš jako dobrodružství než jako válečnou situaci. Na to jsem si už docela předpřipravil plán – nejvhodnější bude, když bude v rauši z narozek a mýho dárku. A když nic, při nejhorším to zvládnu sám, nebo mi aspoň trochu pomůžeš.

Vezmu svoji hobby loď Poklanu, která už na mě léta čeká v Paraxu, a poletím v ní k tobě – s Danem či bez něj. Tam naložíme, co půjde, a vyrazíme na Dreadnought. I kdybychom se trochu zpozdili, nepřijdeme o moc.

Veronika půjde první po OSP – oni ji zatím zdrží. Celou akci přece nedokážeme stihnout za jeden den. Než přijde na řadu Země, budeme hotovi. OSP se mezitím postarají o Veroniku a nevšimnou si, že z nějaké vzdálené planety odlétá dvoukilometrová loď, ani nebudou sledovat její kurz. Odvezu ji k tobě, dostane potřebnou péči a zachráníme den – třeba takhle. Oni budou vděční a možná i naklonění tomu, aby ses jim ukázal.

Ale teďka je těžký spekulovat. Bude to určitě zase úplně jinak. Snažím se ale být víceméně pojištěný na všech frontách, aby to vyšlo, a právě jedna z těch velkých pojistek jsi ty. :)“

Na tohle mu už odpověď nepřišla.

„Tak jo,“ řekl si pro sebe, když po deseti minutách hraní hada nic nepřišlo. Vstal, smazal zprávy z telefonu, vrátil ho zpět do bedny a zavřel ji.

„Ivanko, vypni uzel.“

„Hotovo,“ ozvalo se.

Na chvíli se zamyslel, pak sáhl do malé skříňky napravo od ovládacího panelu. Měl tam psací a rýsovací potřeby, štos bílých papírů a izolepu. Vzal jeden papír a nakreslil na něj velkou šipku. Pak ji izolepou přilepil ke spodní části obrazovky, aby ukazovala přesně na adaptér na prsten. Vše zase uklidil, sundal prsten z adaptéru a nasadil si ho zpět na ukazováček. Když bylo vše připraveno, odešel z dílny.

„Zavři po mně, zapouzdři to a nastav oživovací skript pro spuštění po startu,“ řekl ještě a začal lézt po žebříku.

V půlce cesty mu ale náhle ochabla levá ruka. Pokusil se znovu chytit, ale svaly se mu roztřásly. Překvapeně na ni zíral a podrážděně zamumlal:

„Tak dost! Co to na mě zkoušíš? Máš umřít až večer se zbytkem děla, žádné sólo akce. Krucinál.“

Pravou rukou se pevně držel, levou si protřepal a zkusil ji znovu zapojit. Tentokrát to šlo, ale stisk už nebyl tak jistý jako předtím.

„Tak, honem nahoru,“ pobídl se a vyšplhal do pracovny. Zavřel za sebou poklop a přikryl ho kobercem, stejně jako předtím.

Poklepal si prstem na spánek. V zorném poli se mu zobrazil holografický displej, viditelný jen pro něj díky čipu v hlavě.

„Zdravotní diagnostika.“

V pravém dolním rohu běžel odpočet zbývajícího života – hodiny, minuty a sekundy do dnešních 19:00. Pod tím stálo: Spuštěna postupná ukončovací fáze (5m 23s).

„No to víš že jo,“ zabručel a dalším poklepáním na spánek údaje skryl.

Přesunul se do kuchyně. Na vodovodním kohoutku vyměnil filtr na mikroplasty, aby jeho příbuzní nemuseli pít balenou vodu. Naplnil dvoulitrovou skleněnou konvici a nechal ji odstát, aby z vody vyprchal chlór. Přidal citron, mátu a trochu cukru, aby chuť nebyla příliš kyselá.

Pak se pustil do vaření. Jako polévku zvolil hovězí vývar s domácími játrovými knedlíčky. Koulel je pečlivě, každý o průměru dvou centimetrů, aby jich bylo hodně – ne jako v restauracích, kde dostanete jeden obří nebo tři velké, aby to měl kuchař jednodušší.

Hlavní chod? Steak s grilovacím kořením a hořčicí. Maso očistil, nakrájel a uložil zpět do lednice. Nejlepší bude ugrilovat ho těsně před podáváním.

Při pohledu z okna kuchyně viděl, jak se od Prahy žene temně šedá fronta mraků. Vítr už zesiloval a v následující hodině měl být ještě prudší.

Na dveře terasy zaškrábala kočka. Asi vycítila změnu počasí a přišla si pro jídlo dřív než obvykle. Michal vyšel z kuchyně do obýváku a otevřel jí.

„Micko, ahoj. Jdeš dřív než obvykle. Zase hádka s manželem?“ prohodil k staré mourovaté kočce.

Kočka mňoukla.

„Aha, nestíháš to domů,“ poznamenal, jako by jí rozuměl.

Micka si rychle našla své místo vedle gauče, olízala si packy a znovu zamňoukala. Michal už jí nesl její misku. Kočka byla tak častým návštěvníkem, že tu měla vlastní misku a pytlík s krmením. Dneska měla štěstí – dostala přímo odřezky od steaků.

Položil jí misku pod schody do patra a pak začal pomalu vyhlížet návštěvu. O pět minut později začalo pršet. Déšť i vítr zesílily. V dálce už duněly hromy.

Michal vyšel na zastřešenou terasu. Všude kolem něj šuměl déšť, proudy vody stékaly po zahradě.

„Už to chtělo pročistit vzduch. To dusno bylo otravné,“ řekl si Michal. V lese za domem se větve začaly divoce ohýbat, vítr přinášel střed bouře. Zablesklo se – na okamžik bylo všude světlo, pak tma. O pár sekund později zahřmělo.

„Až to dojde na Moravu, zase tam bude tornádo,“ zamumlal. „Do roku 2021 rarita, dneska dvakrát do roka. Tehdy se republika spojila, aby pomohla, teď? Nikdo nic. Kdyby tu vládla Veronika, možná by přírodu tak nenechala zdivočet. Ale nesmím si ji idealizovat. Stejně se nebude ohlížet na lidi, natož na prostředí.“

Povzdechl si. „Období klidu končí.“

Vrátil se do domu a podíval se na mobil. „Už by mohli být tady… ale v tomhle počasí ať nepospíchají.“ Sedl si na gauč. Kočka se mu otřela o nohy.

„Za kým budeš chodit, až tu nebudu? Budeš muset vystačit s tím, co dostaneš doma,“ pohladil ji. Uhnula, ale zůstala blízko. „Dneska nic? No počkej, budeš litovat, až zmizím.“

Vzdal to, vzal ovladač a zapnul televizi. Polední zprávy. Přepnul. Kriminálka. Vykládání karet. Teleshopping se šperky a elektronikou pro důchodce.

„Nechápu. Ani teď mě to neláká. A to bych už měl mít nárok na pitomění. Ti lidi musí být vypatlaní, nebo prostě nevzdělaní.“ Chvíli sledoval ženu na obrazovce. „Kdybych věděl, že ty prachy jdou jí, zavolal bych jí aspoň jako charitu. Chudák, určitě to není její vysněná práce. Možná živí kupu dětí… nebo si financuje drogy. Na porno už hezká není, tak prodává v teleshoppingu.“