„Zkolil jsem zdejšího vlka, prý vás tu otravoval. Tohle je kus jeho energie přeměněná na tu, jakou má kráva," řekl, pomalu přišel ke stolu a položil maso na stůl. Chasník už se mnou čekal u dveří. Společně jsme pak vyšli do velkých stájí, které patřily celé vesnici. Každý tu měl svého koně. Chasník nás zavedl ke kóji s tím svým a odemkl ji. Adam se podíval na hnědého koně a povídá mu: „Jak jste tu dlouho?" „Těžko říct, kalendář si tu nevedou," odpověděl mu kůň a my to taky slyšeli. „Tak co sezóny?" pokračoval Adam. Chasník se hned nabídl: „Tři roky už ho máme." „Odkud jste byl? Kde vás vzali?" zeptal se ho Adam. „V Praze, urazil jsem tam jednu babiznu a ona to byla čarodějka," pravil. „To sedí," na to Adam a pokračoval: „Jak vás dostala?" „Prohodila mě oknem," na to kůň. „A jméno?" „David Štěrba," na to kůň. „Je to on?" zeptal se mě. „Emm, Štěrba. Jo, to bude asi on. Moc jsem sice nevěnoval pozornost jeho jménu, ale asi jo. Ale proč je tu už tři roky, stalo se to včera," povídám. „To je ta věc s cestováním časem. Skočila s duší o tři roky dozadu a nabídla ji v podobě koně. Dochází vám teď, že vás ta Muribána může zabít dřív, než se o ní dozvíte?" povídá mi Adam. „To je fakt," povídám a konečně mi došlo, proč někdo tak mocný jako Adam má pořád z Muribány respekt. Pak mi povídá: „Tak vidíte, není mrtvý. Je to jen kůň a máte navíc od Muribány záruku, že po čase zase bude člověk. Myslím, že tu jsme hotoví," povídá mi Adam a pak poděkoval chasníkovi: „Díky, hospodáři. To bude všechno. Promiňte, že jsme obtěžovali." „Kdepak, vůbec," povídá chasník a úslužně nás vyprovází ven, kde ho opouštíme. Pak jdeme spolu zas k cestě, kde by v normálním světě měla být silnice s autem. Adam zase udělal magický výtah a jsme zpátky v krásné moderní době. Okolo nás kruh v obilí a před námi auto. Sedáme si do auta a jsem na cestě zpátky do České republiky, když tu se zeptám na něco, na co jsem se ptát asi neměl: „Já to stejně nechápu. Muribána může mít všechno, proč potřebuje tenhle obchod. Proč někomu potřebuje prodávat očarovaný dobytek a co jí ti lidi můžou nabídnout?" „Vážně to chcete vědět? Je to horší než všechno, co jste doteď viděl," varuje mě. „Dobře," povídám a začínám se bát.

Adam tedy spustí: „Pohádka o perníkové chaloupce taky má jistý pravdivý základ. Když to čarodějnice přepískne a začnou její kouzla požírat její tělo. Nejde to zvrátit, jak jsem vám řekl. Za vhodnou alternativní léčbu se považuje pojídání dětí, které vás můžou z toho magického poškození pomalu léčit. Takže jo. Středověk měl přemíru dětí, proto se jí ta doba líbí a nechává ty lidi v ní. Očekávalo se, že se polovina, možná čtvrtina z nich vyhne dospělosti a dobrý kůň, co vám rozumí a udělá, co mu řeknete, za toho jednoho novorozence stojí."

„Pane bože," vyšlo ze mě v naprostém šoku a znechucení. Pak jsme byli oba zticha. Domů jsme přijeli pozdě večer, ale stejně jsem nemohl spát.

No, já jsem se otřesený vrátil do práce, ALE ráno jsme na stanici žádnou vraždu neřešili. Byla prostě pryč. Ta požíračka dětí musela splnit svoje slovo. Nevěřil jsem tomu, a tak jsem po službě jel k tomu domu a zazvonil jsem tam. Otevřel mi mladík, který vypadal jako ten, o koho mi šlo, a radši se ještě zeptám: „Ehm, ehm, vy jste pan David Štěrba?" Milý a vlídný človíček mi povídá: „Ó ano, copak se stalo?" „Máte paní?" zeptal jsem se ho. „Ano, mám. Takže jde o ni?" snažil se mě pochopit. „Mohla by se mi přijít prosím ukázat. Vypadá... ehm, vypadá jako někdo, koho hledáme. Teda podle fotky... Já viděl tu osobu v reálu a mám tip tak na 3 lidi, co vypadají na občankách podobně," vymyslel jsem rychle pohádku.

David se otočil do domu a zavolal svou paní. Naposledy jsem ji stejně jako jeho viděl s roztříštěnou lebkou. Byly to opravdu oni. Zbledl jsem a povídám: „Moc se omlouvám, ta dáma v realitě vypadá rozhodně jinak. Promiňte. Znova se omlouvám, na shledanou," a zmizel rychle, jak to šlo.

Pokud se ta vražda nestala, tak proč o ní vím? A ví o ní i Adam. Zpátky doma jsem poslal Adamovi zprávu, jestli si pamatuje, co se stalo včera, a podepsal jsem se. Adam mi odpověděl, že ano, a poslal další zprávu: „Splnila svoje slovo, co? A vy jste narazil na paradox." „To rozhodně. Proč si to já nebo vy pamatujeme?" zeptal jsem se ho. „Je v tom hodně fyziky a biologie mozku, to nepochopíte. Tentokrát mě nenapadá, jak to zjednodušit, ani to asi moc nejde. Subatomární částice, které tvoří všechno a na které je citlivý náš mozek, mají několik historií najednou. Kvantová fyzika, no." A já mu ironicky napsal: „Tak děkuju za uklidnění."

Následující vím jen z toho, co mi řekl pak Adam, a já to zase povídám vám, pane Malý, takže to berte trochu s rezervou a klidně si tam chybějící kusy doplňte, kdyby vám to kazilo plynulost.