A já na něj jen čumím jak idiot a povídám: „Chlape, co melete? Já vám vůbec nerozumím." On pokrčil rameny, jakože to čekal. To se mě dotklo. Ale pak jsem mu musel v duchu dát za pravdu. „No, dobře," začal jsem znovu, „a co ta babizna?" A on ochotně pro blbečka mi zase začal vysvětlovat: „Ta to umí od přírody. Čarovat. Nebo chcete-li, vytvářet a skládat elementární částice k sobě pomocí lokálního vychýlení kvantových polí, takže si vytvoří, co potřebuje, a vytvoří sílu v místě, kde potřebuje. Jo, slovem čaroděj nebo superhrdina by se to asi dalo dobře shrnout, klidně to nazývejte tak."

„Takže je jako vy?" začínal jsem pomalu chápat. „Ne, tak úplně. Já jsem lepší," řekl Adam. Já jsem se trochu zasmál a on mi to začal racionálně vysvětlovat: „No ne, ona k tomu používá jen tu hlavu. A přece víte, že když nad něčím přemýšlíte, tak se unavíte. Nebo vám dojde mana jako ve videohře. Nejde prostě úplně vytvářet energii z ničeho, i když to tak může vypadat. Dá se přesměrovat, přidat, odebrat a přeměnit, ale ne vytvořit. Takže, aby si udělala ty dvě zavařovačky, musela předtím něco zničit, co jí dalo energetický materiál. Jo?"

„J-jo jo, jasně," fakt jsem se jako už lehce chytal. „No, vidíte, takhle nějak to funguje. To se nakonec dalo pochopit, ne?" chtěl to uzavřít. „No, no..." dovolil jsem si nesouhlasit. „Jasně, no, rozumím, ale aspoň máte představu," řekl mi.

„Dobře, pane čaroději," začal jsem a on mě s úsměvem zastavil: „Neříkejte mi tak. Je to dehonestující." „Dobře, pane Shawe, co teď s tím budete dělat? Co máte v plánu? To upřímně vypadalo, jako když si odnáší jejich duše," povídám mu. „To máte pravdu. Taky že byly. No, tuhle tu trochu znám. Není to úplně kladná postava, abych tak řekl, ale slovo drží. Takže pokud se podle ní poučí, i když to byl samozřejmě nepřiměřený trest, tak by je skutečně měla zase zpátky oživit a tahle vedlejší časová linie zanikne," řekl mi a já mu ostře řekl: „A teď zase melete nesmysly. Ó-ó, o nějaké časové linii a o tom, že Ježibaba drží slovo. To je v každé pohádce, kde jsou kouzla. Nevěř Ježibabě. Vždyť je zabila, sakra, a je mi jedno, jestli se je uráčí pomocí nějaké magie znovu oživit, až je vytrestá. Kurva práce." Tu se k nám otočil jeden z těch mála lidí, co byli zrovna s námi v hospodě. Byl jsem moc nahlas a slyšet, mě pracovníci psychiatrie už odváželi. „Hypoteticky vzato, není vražda, jen vězení," ujistil mě. „Kdo má právo někoho uvěznit, když není policie? To je únos!" opáčil jsem a hned jsem si utřel pot z čela. Vypil jsem zbytek piva a skočil pro další pro nás oba. Hádal jsem, že Adam svůj teplý čaj už taky chtít pít nebude. Vrátil jsem se zpátky a povídám: „Když jste tak mocný, nechcete si s ní jít promluvit?" „Popravdě, to jsem chtěl," řekl mi na to. „Vážně?" podivil jsem se. „Ale jen to. Vím, kde se schovává. Přijedu, řeknu jí, že to není dobré, co udělala, a jestli svoje slovo nedodrží, že přijdou následky, a odjedu a uvidím," popsal mi svůj plán Adam. Pak jsem se nad tím plánem zamyslel a můj génius vyplodil myšlenku: „Když ale ona dodrží slovo, tenhle rozhovor se nestane, ne? Nebude proč, protože nikdo neumře. Neznamená to, že tedy svoje slovo nesplní? A neměli bychom ji tedy nějak potrestat, že ty dva zabila?" „Popravdě, je to půl na půl. I kdyby to slovo splnila, tenhle rozhovor se každopádně stane, ale pak zůstane tedy mimo hlavní příběh. Jako mrtvá, rozpadající se, alternativní časová linie," popsal mi to a napil se. Já jsem na něj jen podezíravě čuměl.

„Jestli si uděláte volno, můžete jet se mnou, ale jestli uděláte něco, čím si ji znepřátelíte, nebudu vás chránit. Mezi námi dvěma vládne už staletí neutralita," navrhnul mi. „Ty vole, co mi to říkáte za bomby, jaké století? Kolik by vám tedy jako mělo být?" spustil jsem na něj. „193. Jo, chápu. Jak to, že ona vypadá tak a já zas tak. Ona je daleko starší a moderní způsoby péče o sebe ji moc neoslovily a taky energie nejde vyrobit, takže když čarujete a nemáte moc z čeho, začne to okamžitě ždímat tělo. Pak si přeměnou energie z něčeho jiného sice zajistíte, že neumřete stářím, že buňky budou mít energii a budou se moct regenerovat, ale i tak stopy zůstávají," řekl. „Vy máte snad odpověď na všechno," řekl jsem mu. „Nejste první," řekl mi zase on. „Takže co, můžu tedy s vámi?" zeptal jsem se ho a před odpovědí jsem se pořádně napil. „Je to na vás. Řekněme, že třeba pojedu zítra, ona bydlí v Polsku za Krakowem. Jestli si uděláte čas, tak vás naberu." „Na čarodějnici si asi udělám čas," řekl jsem mu. „Dobře, tak si dáme na sebe kontakt. Nevím, v 9:00 tady, nebo kde to máte nejblíž," navrhnul mi. „Jo, v 9 tady, ať nic extra nevymýšlíme." Adam si vzal telefon a ukázal mi na něm svoje číslo. Já si ho opsal a prozvonil jsem ho. Dopili jsme a chystali jsme se odejít. „No jo, vy máte auto." „Teslu, to je taky forma magie, řídí sama. Kouzelník si stejně cestu domů najde, nebojte se," řekl mi, když jsme spolu odcházeli. „To byste asi policistovi neměl říkat. A říkal jste, že označení čaroděj se vám nelíbí," povídám mu. „Tak si můžu říkat já sám, a ještě pár dobrých známých," on zas na to. „Nebojte, když to někam napálím, nechám uschnout nejbližší strom a dám to všechno do pořádku," ujistil mě. Bylo to zvláštní ujištění, ale co čekat od čaroděje.

Druhý den jsem na něj skutečně čekal a i on doopravdy přijel. Auto měl v pořádku, takže asi včera večer dobře dojel, nebo vysál při jeho opravě strom, jak říkal. Každopádně jsem nasedl a jeli jsme směr Polsko. Po pár kilometrech jsem se konečně odhodlal a zeptal se: „Včera jsem nemohl usnout, a tak se vás musím zeptat. Jak je to s těma hůlkama? Ta babizna to zvládla jen s holýma rukama." Adam s rukama na volantu povídá: „Je to jako trychtýř. Ehm, špatně. Je to jako lupa. Zkoušel jste jako malý podpálit lupou papír? To by už šlo nazvat kouzlem, přeměnit energii světla na oheň. Vtip je v tom, že hůlka dělá věci jednodušší. Používá se hlavně u méně mocných anebo zkušených, za které sama jejich ryzí moc vezme, koncentruje a zacílí. Popřípadě zaříkadlo zvolí ten správný filtr. Jako když dítě vezme modelínu, dá ji do strojku, začne tlačit a vylezou mu buď hvězdičky, nebo válečky. Modelína je stejná, ale filtr tomu dal tvar a vlastnosti. To je hůlka." Když jsme přejeli hranice a zamířili směr Krakow, povídá: „Vážně to chcete?" „Jo," povídám. „Dobře," řekl mi a zastavil na kraji silnice. Povídá: „V přihrádce jsou brýle. Nejsou dioptrické, ani ty moje nejsou. Jsou něco jiného. Budete vidět to, co já."

Otevřu tedy přihrádku a nandám si na chlup stejné brýle, jaké má on. Hned povídá: „Když přejedete po obroučkách, měníte režimy. Koukněte se na mě." A od toho člověka šla světle modrá záře. „Vy záříte!" říkám mu celý užaslý.

„Vy taky, všichni. Teď vidíte auru a nepotřebujete k tomu žádné schopnosti. Když pak přepnete na další režim, uvidíte něco, co by se dalo nazvat zamčená realita, tam pak spolu půjdeme," odpovídá klidně.

Tak si svým tlustým prstenem přejedu opatrně po tom tenounkém okraji brýlí a nejdřív nic. Adam už vypadá zase normálně, ale když se rozhlédnu okolo sebe, jako bych viděl věci navíc. Byly to takové poloprůhledné samolepky rozházené všude okolo. Pole, u kterého jsme zastavili, normálně bylo prázdné, jen hlína, ale teď tam nad ním byla napůl průhledná louka s vysokou nesekanou trávou. „Já na tom poli vidím louku," povídám mu a nevím, co to má znamenat. „Jo, máte štěstí, že tu zrovna jinak nic moc dalšího není. Jak ale pojedeme dál, změn začne přibývat. Vy totiž teď vidíte druhý svět. On tu pořád je, ale nikdo se do něj jen tak nedostane. Jak bych vám to... Na policii máte vysílačky, že jo? No a když se bavíte s kolegy, tak máte domluvený nějaký výchozí kanál a tohle je ten kanál hned vedle. Je to jako kdybychom teď byli v přízemí a ten druhý svět byl v prvním patře. Je to stejný pozemek, stejná plocha, ale její frekvence je výš." Já tomu zase stejně nerozuměl, ale byl jsem rád, že se mi to snaží vysvětlit.

„Už bych to ani být vámi nezkoušel, těmhle věcem mě nenaučíte. Já si asi vystačím s přízemím."

„Správně, teď jsme v přízemí a abychom se dostali do patra, je potřeba výtah. Ten nám uděláme a budeme na místě. Můžeme tedy pokračovat, jo?"

„Jo."

Adam se tedy vrátil na silnici a jeli jsme dál, po zastávce na oběd jsme pak dojeli do cíle, když Adam povídá: „Teď brýle, teď to bude zajímavé." Nandám si tedy brýle a čekám. Jak tak jedeme autem, před námi je les. Jo, jenže já vidím, mimo brýle, že to jsou jen stromy, ale s brýlemi ty stromy najednou končí a na jejich místě se ukázal okraj nějaké vesničky, která vypadala jak ze středověku. Dřevěné roubenky. Větší i menší domky a pak něco jako malé kamenné sídlo s hranatou třípatrovou věží, kde se dá úplně nahoře stát. A to už Adam zastavil. „Jsme tu, jdeme do výtahu," povídá a hned je venku z auta. Já se ho snažím dohnat, zatímco on jde na louku směrem k lesu. Brodíme se vysokou trávou a když už jsme od auta dostatečně daleko, zastaví se a povídá: „Klid, všechno to ovládám." To jsem se začal trochu bát. Nahne se k zemi a dotkne se hlíny. Tam, kde se dotknul země, bleskově padá vysoká tráva k zemi. Šíří se to přesně do kruhu pořád dál a dál, čím větší kolo ležící žluté trávy. Když už pak stojíme uprostřed velkého kruhu perfektně zvadlé trávy, jako by to udělali Marťani, vytáhne si zevnitř kabátu svoji hůlku a ukáže s ní na okraj kruhu. Tu se roztočí jak baletka a tam, kam ukazuje hůlkou, začnou šlehat vysoké plameny. V rychlosti dokončí kolečko a to jsme už ze všech stran obklopeni plameny. Ty plameny pořád rostou a začínají se roztáčet směrem, kudy se otáčel on. Adam pak s lehkostí dokončí pohyb tím, že švihne hůlkou přímo proti nebi. Plameny poslušně hůlku následují a než se probudím, jsme uvnitř ohnivého kuželu. Plný děsu zůstávám stát na místě jak zcepenělý. Ohnivý kužel se uzavře a plameny zmizí. Najednou už nepotřebuji brýle. Ta vesnice už tam prostě stojí a naopak skrz ni prosvítá poloprůhledný les. A pod námi zůstává kolečko mrtvé trávy, ale žádné stopy ohně.

Adam pak vyšel směrem k té středověké vesničce a já jsem šel hned za ním. „Asi se ptám moc," začal jsem, „ale když to tady patří čarodějům, nemělo by tady vypadat vlastně líp než u nás? Když si tolik věcí umíte ulehčit."

„No právě. Krásný jednoduchý život, žádná potřeba inovace. Původně sem během prvního honu na čaroděje utekli jenom kouzelníci. Pak se jim ale začali rodit kromě kouzelníků i obyčejní lidé a teď je to tu takový magický skanzen. To, co se stalo těm dvěma, je součást místní ekonomiky."

A to už jsme byli u prvních domů. Prošli jsme kolem jednoho srubu a hned se před námi ukázalo něco jako náměstíčko. Z druhé strany pak daleko víc domů, tam v normálním světě pokračoval les. Mě už to dvojité vidění dvou věcí najednou začalo rozčilovat a sundal jsem si brýle. Adam si toho všiml, vzal si je ode mě a dal si je do jedné z kapes v jeho kabátu. Ve vesničce byl tu a tam nějaký človíček a ti, kteří nás zahlédli, nebyli zrovna moc důvěřiví. Tak zvláštně dělali, že tu nejsou, i když zrovna neutíkali. „Všichni nekouzelníci, pracují a kupují si od kouzelníků očarovaná zvířata a předměty, ale my nevypadáme, že bychom něco prodávali," povídá mi Adam. Adam se zastavil při pohledu na jednoho malého chlapce opodál, co čistil žlab prasatům. Dal si prst na své brýle a maličko s ním přejel. Povídá mu: „Tomine, kde Muribána?" „Milostpaní Murin?" nechápal a zároveň se ho trochu bál. „Kouzelnice," upřesnil Adam. „Teď bude někde pryč. Včera se sice vrátila z dlouhé cesty, ale i tak bývá přes den někde pryč," vysvětlil. „Dobře. Díky," řekl mu, a pak řekl mě: „Stejně půjdeme k ní domů." „Vážně, i když tam nebude? Nemohlo by ji to třeba naštvat?" opáčil jsem s opatrností. „Trochu určitě ano," řekl Adam a dál to nerozebíral. Byl si sebou tak jistý. Pomalu jsme prošli vesnicí a šli jsme na chvíli do lesa. U vysokého břehu rybníka stál na okraji srub z oranžového dřeva, které vypadalo čerstvě. Adam utrhl nejbližší květinu, nechal ji, aby mu v rukou umřela, pak cvrkl dlaní do vzduchu před ním. Všechno se zvlnilo, jako by to byla voda. Bariéra, která se před chvílí chovala jako voda, začala hořet a rychle a nerovnoměrně hořela jak nějaká tenká látka. Za ní se ukázala ta samá chalupa, ale stará a se zbytečným harampádím okolo. Prostě dům čarodějnice. Vedle domku pak byl malý plůtek a políčka s bylinami.

„To byl zvonek. Muribána je velice pokročilá čarodějnice. Stejně jako dokáže manipulovat s kvantovými poli, dokáže taky poznat, i to když s nimi manipuluje někdo jiný. To mě přivedlo k vám."

Zašustilo žloutnoucí listí, zafoukal vítr a mýtina za srubem vyplivla z lesa Muribánu. Vypadala úplně stejně jako na té nahrávce. Prostě otrhaná šedivá stará čarodějnice. „Copak?!" řekla přes mýtinu, ale bylo to, jako by stála u nás a kolem její levé ruky obíhaly tenké žluté prstence. Její hlas byl skřípavý, ale tón byl zatím hravý. Adam mi dal ruku na rameno a najednou jsme stáli uprostřed mýtiny, 3 metry od ní. Zezadu nás ofoukl vítr, jak jsme se asi přesunuli. Muribána se zastavila a Adam jí přátelsky řekl: „To poslední bylo zbrklé. Všímají si toho. Co ti udělali." „A koho že tu máš tentokrát?" zeptala se a koukla se na mě. „Policii," odpověděl snad až otráveně. Muribána chápavě pokývala hlavou. Adam unaveně povídá: „Co ti provedli ti dva v Praze?" „Ále," nechtěla to rozvádět, „nevážili si práce, tak jsem jim chtěla dát školu."