O tomhle mi pan Malý řekl přítel. V Polsku za Krakowem je místo, které tam je i není. Je to podivná oblast, ve které se nachází vstup do jakési šíře z paralelního vesmíru. Když jedete po silnici, buď to uvidíte, nebo ne. Totiž, buď máte štěstí a jste pozvaní, očarovaní, nebo jste nějak příbuzní s těmi bytostmi, co tam žijí, anebo uvidíte jen pole a les. Řeč je o těch dvou velkých lesích, které tam leží. Nebojte se, můžete tam chodit, jak chcete, běžnému člověku mimo padajících stromů nic nehrozí, tedy pokud nenarazí na Ježibabu, která odtamtud vychází. Je to prý z hlediska hrdinského spektra tmavě šedá osoba, kousek dobra v ní je, ale po většinu času se chová sobecky jako padouch a bez respektu k ostatním. Nebojte se, pokud tudy někdy půjdete, nejste její hlavní cíl, pokud jí teda neřeknete, že vypadá jako Ježibaba, ta si totiž svoje cíle vybírá většinou dál od svého domova, jako třeba takhle jednou v Česku. Tehdy jsem se o tom právě všechno dozvěděl.

Bylo to v půlce října okolo osmé večer. Byl jsem přivolán jako obyčejný strážník k podivné smrti bratra a sestry. Měl jsem tam jen hlídat pořádek a aby tam nikdo cizí nechodil. Ohledně těch dvou, oba dva nalezli vypadlé z okna. Ovšem na sebevraždu to bylo moc divné a bez nějakého jejich motivu a na vraždu chyběly stopy cizího zavinění. Tehdy se na místě neštěstí objevil cizinec. Delší tmavě hnědé a lehce zvlněné vlasy měl kolem celé hlavy. Větší kulaté brýle s tenkými obroučkami, pod kterými se schovávala vypočítavá očka. Dlouhý černý kabát s kapsami, kam se jen člověk podíval, pod kterým měl hnědou vestu. Černé kalhoty mu pak držel černý pásek s lesklou stříbrnou přezkou.

Když jsme ho chtěli zastavit, že tu probíhá vyšetřování, prokázal se, že je od BIS. To bylo divné, abych se vám přiznal. Nevěřil jsem tomu a radši jsem si sám zavolal, abych si ověřil, jestli na nás něco nezkouší. K úžasu mi řekli, že jistý Adam Shaw je od nich a i popis seděl. Průkaz vypadal pravě, musel jsem ho tedy pustit na místo činu, ale doprovázel jsem ho na každém kroku. Toho záhy Adam využil a rozmluvil se:

„Je mi jasné, že mi nevěříte. To, co mám na sobě, to není úplně standard. Abych vám pomohl to pochopit, jsem pod záštitou BIS, ale jinak jsem jednotka sama o sobě. Tuhle záštitu mi dali, abych mohl právě kamkoliv a nebylo to tak divné. Byl jsem jim už dost užitečný, tak mi to vrací."

„Takže co jste?" zeptal jsem se ho nevybíravě.

„Pojďte se mnou do pokoje, odkud si myslíte, že vypadli. Je to delikátní záležitost, která se vysvětluje nejlíp ve dvou. Budu tam potřebovat prostor. Kdyby se mohli všichni na 5 minut vyklidit, byl bych rád. Nebojte se, vy budete se mnou, vy si mě přece pohlídáte, jen tam už nechci nikoho jiného."

„Dobře, ale fajnovej kabátek půjde do obleku," řekl jsem mu. „Jasně," na to Shaw a oba jsme byli rázem v bílých ochranných oblecích, abychom něco nezanesli na nezdokumentované místo činu.

Pak jsme šli teda nahoru do domu. Řekl jsem klukům z kriminálky, co to tam zrovna fotili, jestli by si nemohli na maximálně 5 minut dát pauzu, že přišel nový vyšetřovatel. Moc se jim nechtělo, byli už skoro hotoví, ale nám teda vyklidili pokoj.

„Zavřete prosím dveře," poprosil odcházející Adam. Ti si ho jen změřili pohledem a nic neříkali. Nicméně dveře za sebou zavřeli. Adam se nijak nerozhlížel po pokoji, ale pootevřel si svůj ochranný oblek, sáhl si do jedné z kapes kabátu a vytáhl malou zdobenou zlatavou krychličku, na které bylo z každé strany jedno vypouklé sklíčko.

Krychli protřepal a zamumlal:

„Muertuerte tek." Než jsem se stačil čemukoliv podivit, krychle mu vyletěla z ruky a zastavila se ve vzduchu uprostřed místnosti. Aby hned dal celé situaci rámec, řekl mi:

„Drahé, hodně drahé to bylo. A zatím se teprve testuje na méně závažných případech, takže chápete."

Tehdy mi ale jen sprostě lhal, ale já to nevěděl. Já byl ohromený tím, že něco zůstalo levitovat ve vzduchu. Z každé strany krychle pak vyšel paprsek světla, něco jako laser, a začal si prohlížet místnost ze všech stran.

„Neměli bychom teď třeba zmizet, jestli to teď skenuje místnost," navrhnul jsem a snažil jsem se tvářit, že mě to vůbec neohromuje.

„Ne, to je dobrý, jenom popojdeme a ono se to dopočítá," lákal mě a hned dodal: „A nebojte se, když to na vás zasvítí, oči vám to nevypálí."

Pomalu jsme tedy přešli blíž k oknu. Adam vyhlédl dolů, kde ležela ta dvě těla, okolo kterých stáli další kolegové a vše dokumentovali.

„Leží na zádech," začal a já hned dodal.

„Jo, sebevrahům se po zádech moc nechce," přiznal jsem, ale hned jsem dodal, zatímco jsem ukazoval místnost:

„Ale nic tu není v nepořádku. Žádný shrnutý koberec a tak, žádné stopy na zdech, nic shozeného. Každý normální člověk by bojoval, kdyby ho chtěl někdo vystrčit z okna. Minimálně ten druhý by bojoval. Nebudou se přece oba dva najednou vyklánět z okna a kdyby jo, tak dopadnou jinak. Na břicho, nebo teda na záda, ale čelem k budově, protože se ve vzduchu přetočí. Tihle jsou ale na zádech nohama k budově."

„Díky," řekl mi Adam, i když mu to všechno, co jsem mu řekl, bylo asi jedno. Pak po mně sjel paprsek z toho jeho udělátka, co pořád stálo ve vzduchu uprostřed místnosti. „V pohodě, není čeho se bát, neoslepnete," hned mě ujišťoval.

„Jak dlouho ta blbost tady ještě bude otravovat?" řekl jsem mu.

„No, už má na čase, aby končila. Když se znova přesuneme, ona si domapuje okno, a pak by už měla něco dělat," řekl mi Adam.

„Ona bude ještě něco dělat?" nechápal jsem.

„Jo. Když to půjde, tak jo," vysvětlil mi Adam. To už jsem s tím podivínem začínal ztrácet nervy:

„Hele, podívejte se, buď mi řekněte, co mi tady s tím ještě chcete dělat, nebo jdeme dolů a nechám vás odvést, než si ze stanice pořádně ověříme, kdo jste. Tohle se mi totiž nezdá."

Najednou už ale krychle přestala svítit.

„A..." vyšlo z Adama.

Ze zdí pokoje pak začaly pomalu vycházet světélkující částečky, které doprovázel jemný světélkující dým. Zůstal jsem stát s otevřenou pusou. Nikdy jsem nic takového neviděl.

„Můžete mi říct, co to je?" zeptal jsem se hned přísně.

„Stopy magie. A že tady jí bylo požehnaně. Ty zdi jsou tak nasáklé, že snad přesně uvidíme, co se stalo." Vyšlo z něj zasněně, a pak mi už s klidem profesionálně vysvětlil:

„Ehm, taková pokročilejší rekonstrukce." Ten jemný dým zářivé částečky nechal rozplynout, aby z nich vzniklo ještě více dýmu, který pak začal dostávat tvar. Najednou proti nám stála u dveří babizna.

„Wow. Počkat!" začal jsem překvapeně. Adam už v plném soustředění mě upozornil:

„To je součást rekonstrukce. Koukejte, je průsvitná." Já jsem se na něj nechápavě otočil a pak zpátky na babiznu. Jen kousek před námi se objevili ale další dvě postavy. Muž a žena, ti které jsme objevili pod domem. Hned jsem poznal, i když k nám stáli zády.

„Ne, to ne," začal jsem, „Co to je za kouzla?"

„Jakákoliv dostatečně vyspělá technologie je nerozeznatelná od magie, Clarku," odpověděl Adam. Ta babizna pak pozvedla svoji vyschlou ruku a nadzvedla toho muže do vzduchu, jako by byla nějaká čarodějnice nebo co. Slečna se na ně chtěla vrhnout, ale to už byla ve vzduchu i ona. Oba dva pak ve vzduchu silou položila na záda, kdy se vůbec nemohli hýbat. Zvedla druhou ruku mírně, se uklonila a protočila obě zápěstí. Obě okna v místnosti se otevřela a babizna poslala každého jedním ven. Tam ale zůstali stále stát ve vzduchu. Babizna něco řekla, ale zvuk nepřicházel, jen se jí hýbaly rty.

„Moment, stop," řekl Adam a celý obraz se zastavil. Vyšel bez ostychu k babizně. Udělal ukazováčkem pravé ruky ve vzduchu kroužek okolo jejích úst. Pak zvedl levou ruku a dotkl se palcem prostředníčku, kdy pak poslal palec nahoru a ostatní prsty začal svírat, aby udělal gesto palce nahoru. Ukazováčkem pak vytáhl ve vzduchu od úst té babizny neviditelnou linku. Jakmile s pohybem skončil, najednou se tam skutečně ukázala a zářila zeleně. Adam do ní celou dlaní drnknul jak do struny a ta zelená struna se rozvibrovala a začala od konce, od úst té babizny, kreslit tu klasickou analogovou stopu zvuku.

„Můžeme. Trochu zpátky, ať máme zvuk," řekl Adam.

Celá situace se převinula o kousek dozadu a nyní se odehrávala se zvukem. Babizna skřípavým hlasem pravila:

„Já vám dám. Já vám ukážu, jak se chovat." To už byli zase ve vzduchu za otevřenými okny.

„Služba u mě vás naučí slušnému chování. Pak vás možná vrátím zpátky do vaší časové linie. Všem se uleví, ani vaši známí vás najednou nepoznají. A bude to jen dobře. Teď jste světu jen na obtíž," řekla a lusknula prsty na obou rukou. Oba padli k zemi a bylo slyšet dvojité ošklivé lupnutí s trochu mokrým zvukem v pozadí. Najednou za jedním oknem stoupala vzhůru malá bílá světluška, takový svítivý puntík. Babizna proti nim natáhla ukazováček s prostředníčkem a jako by s nimi tahala za nitku, přitáhla si ty dva svítivé bodíky k sobě. Pravou rukou sáhla po pravém, levou po levém. A oba je svými dlaněmi se široka uchopila, jako by chytala i vzduch okolo nich. Silou a s roztaženýma prstama, jako by snad kladla odpor, je začala tlačit směrem dolů. A tu se pod jejíma rukama začaly zhmotňovat dvě zavařovačky. Jen co byly zářivé bodíky uvnitř, každý v jedné, zavařovačka se sama zavřela. Babizna pak popadla zavařovačky jakoby nic a kývnutím hlavy si otevřela dveře, takže nezanechala žádné otisky prstů. Krychle přestala svítit a přiletěla zpátky ke svému majiteli do ruky.

„Díky moc za vaši asistenci," řekl mi se širokým úsměvem, zandal si krychli zpátky do kapsy v kabátu a už se chystal odejít. Já jsem k němu naběhl a řekl jsem:

„Tak co to bylo?!" On mi jen řekl:

„Teď zas bude lepší, když půjdeme ven."

Já jsem se zarazil, a tak jsme šli ven. Za dveřmi už čekal zbytek kolegů, kteří byli celí nedočkaví, aby si vše odfotili a měli už klid.

Svlékli jsme ze sebe obleky a šli jsme dál a dál, pryč od domu. „Tak co už?" zajímal jsem se. „Ne," řekl Adam. Tu jsme potkali další mé kolegy a Tereza, náčelnice, mi povídá: „Kam jdete?" Odpověděl za mě, vytáhl si z kapsy tu kostku a řekl: „Uložit a zpracovat data." „Co to máte?" zajímala se náčelnice. „Novej skener, posílají s tím i obsluhu. Zatím jen ve fázi testování," na to Adam. „Nic tam neprovedl," ujistil jsem ji. „Dobře," řekla náčelnice a nechala ho projít. Já šel pořád s ním a on nezastavoval. Pak jsme nakonec došli k jeho autu, co stálo úplně stranou. Černá Tesla. „Ještě jednou díky moc za vaši pomoc. Teď už to je na nás," řekl a chystal se nastoupit. „NENENE, co to bylo?" nedal jsem mu pokoj. Adam si přejel prsten po vrchu obrouček, jako by nastavoval dalekohled, a díval se přitom na mě. Pak se nadechl a odfoukl si. „Nebudete tomu věřit, co?" řekl skoro jistě. „Záleží čemu?" odpověděl jsem mu. „Jste někdo, kdo hledá pravdu. Ale až ji najdete, nebudete jí věřit," opáčil. „Zkuste mě," řekl jsem mu a vůbec jsem mu nerozuměl. „Je to časově náročné a vy máte vlastní práci," snažil se mě ještě odradit.

„Teď už nic nemám. Za jeden večer mi to snad stihnete vysvětlit. Předvedl jste předvedenou techniku jak z pohádky a teď se mám spokojit, že jen tak odjedete? Je slušnost si dojít aspoň na pivo," řekl jsem mu přísně. „Tak dobře, veďte mě."

Zavedl jsem ho tedy do nejbližší hospůdky, dali jsme si pivo a povídám mu: „Tak začnete sypat informace." Chlapeček zkřivil pusu, ale nakonec sáhl do vnitřní kapsy svého kabátu. Z ní vytáhl dřevěný klacek, který měl na konci moc fajnové kování a vypadalo to, že i nějakou elektroniku. Jo, to ještě poznám, takové ty zlaté spoje na zelené desce. To měl přidělané úplně u konce a byl to takový malý čtvereček. Abych pravdu řekl, hned jak to vzal do ruky, vybavil jsem si kouzelnickou hůlku. Tak on to teda držel v ruce a špičkou ťuknul do toho půllitru, kde měl ještě půlku piva. Ta sklenice se zvenku orosila a vevnitř to zmrzlo. Hůlku odložil a vzal půllitr, otočil ho a vyklepl tu hroudu ledu na stůl. „Šáhněte si," řekl mi. Jak jsem to teda vzal do té své pazoury a čumím. Studené to bylo, byl to led a pomalu mi to začínalo tát v ruce. Tak mu to radši dám zpátky do půllitru, ať od toho nejsem celý upatlaný.

Ten chlápek jen vzal zase tu svoji hůlku a na tom kousku elektroniky dole se rozsvítilo jiné maličké světýlko. Přiložil to zase k půllitru a led se roztál, ale nejen to. On tam pořád držel, až normálně to pivo začalo bublat a pomalu se snad začalo vařit. Já jsem byl idiot a povídám: „Tak teď už to vůbec nepůjde pít." On se jen usmál a říká: „Kouzlo, co? Nebo jen odebrání a přidání molekulové energie. Tímhle se zabývám už hodně dlouho. Pracuju jako vědecký kouzelník."

Já jsem jen zůstal koukat, o čem to mluví. „Mozek je fascinující věc," povídá, „tam se střetávají všechny známé fyziky. Jedna z nejhezčích je teorie kvantových polí. A někomu se povede, že se narodí s tím, že s nimi může manipulovat. Na potvoru to byl zrovna fyzik, takže mu to nedalo a začal se zajímat, jak je to možné. Pořád jsem na to úplně nepřišel, ale vzniklo z toho už pár zajímavých zařízení. Třeba tohle. Kouzelnická hůlka, to asi každého napadne. Slouží ale jak čarodějům, tak i běžným lidem v jisté omezené míře. Já teď třeba svoji magii nepoužíval, nechal jsem hardware, ať to dělá za mě. Můžete si to taky zkusit." A podal mi to s vysvětlením: „Nechte nastavení tak, jak je, a můžete vysát energii z vašeho piva. Ta energie pak zůstane v hůlce a dá se použít na spoustu dalších věcí. Záleží podle nastavení." Já jsem byl pořád zamrzlý a on povídá:

„Uvědomte si, že tohle vlastně není magie. Tak to líp přijmete. Telefon taky pro vás není magie a funguje jen díky tomu, že používá kvantové tunelování elektronů. Jo, to znamená, každý paměťový čip v telefonu teleportuje elektrony skrz pevnou zeď atomů z jednoho místa na druhé a není to magie, tak se v telefonu ukládají věci."