Na Zemi mezitím nastal nový den. Bylo pondělí 1. 10., čas 4:45 ráno a Michal stále pracoval v Paraxu. Jeho robotická forma mu umožňovala, že nemusel vůbec spát, a toho nyní, jak vidno, naplno využíval. Od doby, co Dan odletěl zpátky do vily, trávil Michal veškerý čas plánováním a promýšlením všech potenciálních eventualit, co by se mohly v budoucnu stát. Momentálně tedy stál před holografickou hvězdnou mapou, na které se ukazovala vyznačená Země, planeta Georus a planeta Olvitar. Společně tvořily na mapě téměř rovnostranný trojúhelník.

„Ivanko, můžeš se nějak nepozorovatelně spojit s Olvitarem?“ zeptal se jí Michal.

„OSP nijak zvlášť ve svém monitorování nepolevilo a k TICPOSu se aktuálně nemůžu připojit. Totiž, minimálně pozemský vysílací uzel je z nějakého důvodu uzamčený a kdoví, jestli nejsou všechny. Zřejmě si té předchozí komunikace někdo z tajné služby všiml a Pavel tak musel minimálně pozemskou jednotku uzamknout, aby se na ni nepřišlo a neodhalilo to celou síť,“ řekla Ivanka.

„A heslo do mailu, nebo tak něco, mi neposlal?“

„Ne, o ničem nevím.“

„A co uzel na Marsu?“

„Nevím, odsud nemám dosah, abych se připojila, musela by v první řadě fungovat pozemská jednotka, abych dokázala zavolat tu na Marsu. Kdoví, jestli ale také není zamčená, nebo jestli tam ještě vůbec je. Ovšem, i kdyby tam byla a byla odemčená, opět platí, že pokud ji aktivujete, asi to OSP zjistí a kdoví, jestli zároveň nezjistí i to, kdo je adresát.“

„Takže ty mi říkáš, že se v nouzi nejvyšší prostě nespojím s Pavlem, aniž by to OSP nezjistilo a nevystopovalo Olvitar?“ zeptal se stále více vytočený Michal.

„Ano, je to tak.“

Michal naštvaně hodil přes celou prázdnou místnost starým tlačítkovým telefonem, který ještě do té doby držel v ruce s nadějí, že s ním odešle zprávu.

„Stále tu je ale ta možnost projektu Pinball, čili mezihvězdného teleportéru,“ navrhla Ivanka.

„To je křáp... To je ta poslední možnost. Nebudu Dana přes to posílat, když vím, že bych neměl jeho zálohu, kdyby se ve vesmíru udělal nějaký bordel a spojení by nevyšlo. OBZVLÁŠŤ když to je dost daleko. A to samé platí i pro mobilní Goríniový zdroj. Nevím, buď tam asi budu muset jít nakonec sám, nebo se prostě bude muset OSP spolehnout samo na sebe, když prostě ode mě pomoc nepřijmou, a jak se jim ukážu, strčí mě do vězení... I když... počkat. Ivanko, vím, že žádná planeta OSP nesmí mít vlastní zbraně ve vesmíru, má ale OSP alespoň nějakou svoji společnou armádu nebo bitevní loď?“

„Dle mých zdrojů ne. OSP používá pro své zásahy jen o něco málo vylepšené staré Vegy, které mají maximální možnou posádku 15 lidí.“

Michal si tleskl, ale místo tlesknutí jeho ruce kovově zaskřípaly.

„No jasně... Má velitel OSP nějaký oficiální e-mail, nebo tak něco, kam je mu možné napsat?“ zeptal se s nadšením.

„Ano, ale neměl byste mu napsat dřív, než se objeví hrozba. Bylo by to zbytečně podezřelé.“

„Samozřejmě. To mě ještě napadá, kdyby se chtěl do tebe někdo někdy dostat, tuhle informaci o tom času smaž jako první.“

„Jistě.“

„Nebo… bude nejlepší, abys tu informaci smazala ihned, pro jistotu, ať se k ní nedostane Dan. Smaž ji,“ poručil Michal.

„Má paměť byla upravena, mohu nyní poskytovat mírně zavádějící informace,“ oznámila.

„Nebudeš, ten parametr si dokážu ohlídat sám. Pokračuj dál, jako by se nic nestalo. Otevři mi novou zprávu pro velitele OSP,“ řekl a před ním se otevřela velká bílá stránka.

„Páni, umím si teď úplně představit, jak bude zoufalý. Tak jo, Ivanko, čas odeslání zprávy naplánovat na dnes, hodinu a 23 minut poté, co bude napaden internet. Až k tomu dojde, poznáš to. V ten moment spusť odpočet odeslání. Začínám diktovat zprávu...“

A když pak vyšlo slunce, začalo pro Dana naprosto obyčejné pondělí. Ve škole měl zrovna přestávku a jediné, co zde tak trochu vybočovalo od normálu, bylo, že během ní předváděl svým spolužákům morfikáliový oblek.

„Jen ještě pořád přesně nevím, co je tohle,“ řekl Dan a zapnul černý váleček s krystalkem. Krystalek se opět rozzářil a osvítil modrým světlem učebnu.

Vega s jednotkou J15 a Lirin na palubě už tou dobou poletovala nad planetou a mířila si to do atmosféry. Momentálně se nacházeli někde nad střední Evropou a měli v plánu si to ze všeho nejdříve zamířit do místní pobočky jisté organizace zvané P.S.S. Ti by totiž mohli vědět víc. OSP totiž ze svých vzdálených satelitů nedokázali zjistit přesnou polohu anomálie, věděli jen, že to bylo kdesi v Evropě. Tu se ale na obrazovce ve Veze objevila ona anomálie znovu.

„Je to tu zase,“ zahlásil zničehonic Patrikovi Kalviran jménem Hirkus, který svým zjevem připomínal modrého čerta se čtyřmi malými hnědými rohy na hlavě. Měl dva růžky vpravo, dva vlevo v řadě za sebou s tím, že ten druhý růžek už rostl menší než ten první.

„Ukaž,“ na to hnědovlasý pozemšťan Patrik. To už u nich stála i Lirin a koukala jim takříkajíc přes rameno.

Na obrazovce se ukázal energetický útvar, který připomínal několik tenkých slunečních erupcí najednou, vycházejících z jednoho místa a šlehajících do stran. Navíc ze středu tohoto útvaru vycházel ještě jeden rovný paprsek energie přímo vzhůru. Celý útvar pak měl průměr asi 20 metrů.

„Stále nic od zástupců Země? Vidí to?“ zajímala se Lirin.

„Nnne,“ odpověděl druhý muž, růžový Osktylan Rolan.

„Ehm, Lirin…“ upozornil ji Patrik, který byl přesvědčen, že se jeho obavy plní.

„Jo, promiň, Patriku,“ řekla Lirin a sundala si zatím svůj replibior, který jí už vyléčil všechny popáleniny. Hned na to si přitiskla k hrudníku onu červeno-černou morfikáliovou destičku a z ní se po chvilce utvořil jeden celočervený oblek, podobný tomu, jaký měl dříve na sobě Dan. Vtom už všem zahlásil Hirkus:

„Mám zdroj, tedy... polohu,“ a na mapě se zobrazil bod v Danově škole.

„To je vzdělávací zařízení,“ konstatoval překvapeně Patrik.

„Skvělá skrýš, ne? Může mít k dispozici spoustu rukojmích,“ zhodnotil Rolan.

Ve třídě uvnitř gymnázia se mezitím ozvala dívka s černými vlasy na mikádo: „Hele, a není to nelegální? Není to nějaká ukradená vojenská technika?“

„No, to… asi bych to měl raději schovat,“ uznal nakonec Dan a složil oblek. To už ale zaslechl podivné, uměle znějící mručení. Šel se tedy podívat z okna. Nejdřív tam nebylo nic k vidění. Sekunda uběhla a najednou uviděl, jak se z nebe snáší černá, blikající Vega. Její maskování totiž vypadávalo a problikávalo jako porouchaný vánoční stromeček.

To se obrátil Patrik na své kolegy: „To záření ruší naše maskování?!“

„Ano,“ odpověděli zmateně oba najednou.

„Dobře… Tak teda superrychlá akce, ať nestihne nic udělat,“ rozhodl Patrik. Vega už pomalu přistávala. Byla už tak jen tři metry nad zemí a pomalu se snášela ještě níže.

Dan rychle zastrčil složený oblek do batohu. Popadl svítící oválné zařízení, hodil ho rychle do batohu a rozhodl se utéct ze třídy. Dveře Vegy se při tom ještě ani naplno neotevřely a už z lodi vyletěly dva černé bojové obleky se zatemněnými helmami. Prolétly okny třídy jako nic. Patrik v mžiku popadl odcházejícího Dana a Rolan se postavil před zbytkem třídy, kdyby se třeba někdo z nich pokusil o odpor. Jeden nikdy neví.

„Mám ho,“ hlásil Patrik.

„Já jsem nic neudělal!“ bránil se Dan.

„Jako bych to neříkala,“ ozvala se tatáž dívka v hloučku žáků.

„Neříkej, tvůj batoh momentálně září takovou energií, že mi z toho blbnou přístroje,“ uzemnil ho Patrik. Vzal ho velice pevně do náručí jako kus klády a dírou ve zdi, kde bývalo okno, s ním vyletěl ven z budovy a naložil ho do Vegy, respektive ho tam hodil.

Dan se i uvnitř Vegy neustále vzpouzel. Marně. Patrik mu odebral batoh a násilně zkroutil obě ruce za záda a Lirin mu na ně nasadila pouta. Do lodi následně vletěl i druhý oblek s Rolanem uvnitř. Společnými silami Dana, už bez jeho odporu, posadili na jednu ze sedaček, kde mu Lirin připoutala kotník k tyči z výstužné konstrukce lodi. Jako poslední věc mu nasadila do ucha nějaký přístroj, co vypadal jako velké handsfree s dlouhým mikrofonem. To, co vypadalo jako mikrofon, začalo Danovi ihned snímat každičký pohyb rtů.

Patrik i Rolan byli rázem zpátky v pilotní kabině připraveni se odsud s lodí rychle ztratit. Lirin se mezitím posadila naproti Danovi. Dveře Vegy se pak začaly zavírat, zatímco už Vega vzlétala. Vše se to odehrálo velice rychle. Rázem unášeli Dana někam pryč. Z kabiny se pak s klidem v hlase ozval Patrik:

„Nemyslím si, že vypadá na někoho, kdo by měl armádu vesmírných lodí a rád by odpaloval planety do povětří, ale klidně si ho, Lirin, vyzpovídej, mě na to stejně neužije.“ Dan slyšel dva jazyky, jeden, kterému vůbec nerozuměl, a druhý, kterému už rozuměl perfektně. To zařízení v jeho uchu byl zřejmě nějaký překladač.

Při těch slovech o planetách a armádě vesmírných lodí se zmocnil Dana záchvat paniky a jeho mozek se snažil vymyslet tu nejvěrohodnější lež, aby ho tito lidé nespojovali s Michalem.

Vzpomněl si, jak Michal říkal, že se musel skrývat. Dan viděl, že se ho už chce Lirin začít vyptávat, ale jeho smyšlený příběh měl jen hrubé obrysy, a tak se zeptal první. Mluvil rychle a zbrkle:

„Co jste zač? Jste nějaká meziplanetární tajná organizace? Vy nevypadáte na úplnou pozemšťanku. Jste nějací Muži v černém, že vám nezáleží na tom mě unést před zrakem celé školy?“

Lirin se jen na vystresovaného Dana podívala a pousmála se. Tu začal jeho slova přístroj u hlavy překládat do toho nesrozumitelného jazyka. Jak přístroj mluvil, Lirin se na Dana dívala ještě s více a více pobaveným pohledem.

„Ikt irip ty…“ začala Lirin. V Danově uchu se současně ozvalo: „Takže, podívejte se…“ Lirin přečetla z Danova výrazu, že zařízení funguje, a začala:

„My jsme OSP. Jsme Ochránci Společenství planet. Na mnoha planetách jsme veřejně známí, jen zde musíme stále pracovat v utajení. Ohledně tvé reference, jak jsem pochopila…“ řekla a podívala se na malou, delší placičku, kterou měla v kapse a na které jí už vše o tom vyskočilo, „...na jeden váš film, dalo by se říci, že umíme přesvědčivě skrývat stopy svých zásahů. Nicméně, teď bys měl spíše odpovídat ty. Takže, víš vůbec, proč jsme tady?“ a používala při tom tón, jako by byl Dan méně inteligentní. Zřejmě ani jí nepřipadal jako někdo, kdo by chápal, co to má v batohu. A vlastně se nemýlila, Dan přeci doopravdy nevěděl, co to má v batohu za zařízení.

„No, hádám, že to bude kvůli obsahu mého batohu, jak mi sdělil jeden váš spolupracovník,“ vyšlo z Dana a rozhodl se podporovat Lirininu představu.

„No vida, a kde jsi tu věc našel?“ zeptala se Lirin.

„V lese, vykopal jsem ji,“ řekl jednoznačně Dan a nasadil ještě nevinnější výraz. Lirin se na něj podezíravě podívala.

„Proč bys kopal v lese?“ zeptala se ho Lirin nevěřícně. Danovi tím ale krásně nahrála. Dan se s potěšením pousmál a řekl:

„Já hledám poklady. Chodím s detektorem kovu po lesích a polích a hledám. Vykopal jsem to a nevěděl, co to je, a tak jsem to přinesl ukázat svým kamarádům ve škole.“ Hned potom ubral ze svého přihlouplého výrazu, aby vypadal při těch slovech přirozeněji.

„Lirin? Ty mu věříš tu jeho historku, že to vykopal v lese?“ zeptal se nevěřícně Patrik z pilotní kabiny a pokračoval: „Hirkus mi právě ukázal sken z bojových obleků. Jedná se o M-ovu technologii a je to Gorínium.“ Lirin se otočila zpět na Dana a byla tím, jak překvapená, tak znepokojená zároveň. Dan si ale stále udržoval svůj milý, až lehce nezúčastněný výraz, který přiměl Lirin opět věřit, že před sebou nemá strůjce toho všeho. Lirin pochybovačně oznámila Patrikovi:

„Chceš snad teď vážně naznačit, že si nakonec myslíš, že by tenhle kluk vážně mohl mít flotilu vesmírných lodí a těžit v ohromném měřítku vesmírné zdroje? Ano, je to trochu znepokojivé, že je to zrovna M-ova technologie, ale na Zemi se toho přece jen válí kvanta. Dřív nebo později musel někdo něco od M-a najít,“ řekla Lirin.

„Neříkám, že přímo on, ale... vzhledem k okolnostem. Je tu korelace. Přece to nemůže být tak velká náhoda. Jestli to není on, tak ale stejně neříká všechno. Nebo, ty mu to snad vážně věříš? Lirin, nenech se vysmát, podívej, 70 let a nikdo nic od něj do teď náhodou v lese nenašel,“ oponoval Patrik už mírněji.

Lirin sáhla po panelu vedle přepážky, něco zvolila a řekla, stále mile, přesto i mírně jízlivě:

„Prosím tě, když už jsi mi to přenechal, tak mi do toho neskákej. Koneckonců, oba si můžeme myslet, co chceme, ani já, ani ty nerozhodujeme, jestli říká pravdu, nebo ne. My ho máme jen zajistit a provést první výslech. Nepřijde ti ale teď, že mi právě kapku podkopáváš autoritu? Chci vést seriózní výslech. Děkuji.“

Lirin svou volbu na panelu potvrdila a přepážka do pilotní kabiny se zavřela.

„Teď si můžeme normálně promluvit bez nějakého přerušování. Pokračujeme tedy,“ řekla Lirin opět naprosto klidně a srozumitelně. Patrikův hlas se už neozval a Lirin tedy začala Dana obsáhle vyslýchat, jak se slušelo a patřilo.

V budově gymnázia mezitím do třídy se dvěma vysklenými okny přišel zavalitý učitel s krátkými, řídkými vlasy a zajímal se, co se tu, k čertu, stalo. Žáci se už mezitím bouřlivě mezi sebou dohadovali. Učitel zvolal na celou třídu svým zvučným hlasem:

„Klid, stačí mi to od jednoho. Kdo mi řekne, co se tu stalo?!“ Iniciativy se ihned chopil Norbert, který poněkud nemístně uvolněným tónem, jak už to bylo v jeho povaze, řekl:

„My sami nevíme. Víme jen, že už nemáme dvě okna a docela sem fouká. O zbytku se právě dohadujeme. Přiletělo sem totiž asi prostě něco jako zásahové vozidlo, nebo vesmírná loď, a prásk, vyskočili z oken nějací těžkooděnci, nějaké komando, létající ninjové a odvedli Dana pryč.“ Učitel Jiří nevěřil svým uším, jeho pozornost se ale ihned přemístila koloně přijíždějících aut, co zahlédl skrz vysklená okna. Všechna byla velká a černá. Norbert se otočil a zpozoroval je taky:

„Ty píčo, klasika, vsadím se, že nám jdou vymazat paměť.“

„Prosím vás,“ řekl učitel trochu pochybovačně, ale ihned zmizel ze třídy. Zřejmě vyběhl za vedením školy.

Celkem šlo o tři auta s modrými blikačkami uvnitř chladičů. Auta zastavila co nejblíž u vchodu, jak to jen šlo, a jako první vylezla jedna taková čtyřicátnice ve sportovních slunečních brýlích s oranžovým odleskem a černém saku, pod kterým se schovávala bílá halenka. Její jméno bylo Caroline. Zřejmě chtěla vypadat co nejpřísněji a ono se jí to i překvapivě dařilo. Její zjev v sobě měl cosi přísného a nekompromisního. Aby byl obrázek přísné agentky dokonalý, nedopřávala žádné svobody ani svým dlouhým, tmavě hnědým vlasům, které měla pevně stažené dozadu. Na obličeji měla pak kamenný výraz, se kterým vyšla ke dveřím gymnázia.