To na Zemi si i nadále ti dva užívali bezstarostný let směrem na západ. Maskování zapnuté, žádný problém s narušením cizího vzdušného prostoru. Nad Portugalskem se pak zeptal Michal Dana:

„Chceš si to zkusit?“

„Co?! Prosím tě, vždyť já to někam napálím,“ oponoval důrazně Dan.

„Neboj se ničeho, za chvíli doletíme k moři, tam si můžeš havarovat, kolikrát chceš,“ uklidňoval ho Michal.

A to už se za obzorem ukázala pláž a hned za ní i tyrkysové moře. Bzučivý zvuk zatím oznamoval, jak se křídla zavírají zpátky do lodi. Michal pak navedl loď těsně nad hladinu moře a řekl tu nejvíc náhodnou věc, co by člověka mohla napadnout:

„Ukážu ti, jak se dělá s touhle lodí velryba.“

Než Dan stačil vznést námitky, nebo cokoliv říct, jejich loď zpomalila a drcla do vody. Loď pak hltavě nasávala vodu a drala se ke dnu. V hloubce 10 metrů se ale vše najednou otočilo. Najednou zase mířili vzhůru k hladině. Jakoby nic prorazili hladinu a v následujícím okamžiku lodní nasávání do poslední kapky vyfluslo ze svých útrob veškerou vodu v podobě husté páry.

A zvuk jaký to udělalo, byl přesně takový, jako když velryba vypouští vodotrysk vody ze svého dýchacího otvoru. Když prvotní překvapení opadlo, objevil se Danovi na tváři takový malý, zdráhavý úsměv. Bylo to tak hloupé, až to bylo pěkné.

„Teď řídíš ty. Vidíš, že se ti nic nemůže stát, když s tím spadneš,“ řekl mu Michal a hned mu nabídl: „Joystick, posuvníky, nebo přes chytrou čelenku?“

„To jsou všechno možnosti ovládání?“ zeptal se nazpět Dan.

„Přesně tak.“

„Tak teda joystick.“

Michal to odklepl a vedle Dana vyjela ze stěny bílá krabička. Dan ji otevřel a uvnitř samozřejmě nebylo nic jiného než joystick. Souběžně s tím se na panelu před ním objevil kruh. Dan tedy do toho místa joystick položil a joystick se při přiblížení silně magneticky přitáhl k pultu, až to cvaklo. Dan mohl začít řídit.

„Tak řiď,“ prohlásil bezstarostně Michal. Dan tedy chytl joystick a jen co se ho dotkl, loď bláznivě poskočila.

Ovládání bylo strašlivě citlivé. Dan trochu pohnul joystickem a loď už byla skoro kolmo vzhůru.

„Nejde zmenšit citlivost?“ zeptal se nervózně.

Michal flegmaticky: „Na boku máš posuvník, asi sis ho při vyndávání stáhnul na max.“

Dan dal palcem posuvník do optimální pozice a pak už mu to šlo jako po másle. Loď ihned reagovala na jeho pokyny. Bylo to snad až příliš jednoduché. Člověk z toho měl pocit, jako kdyby řídil autíčko na dálkové ovládání, ovšem takové, ve kterém přímo seděl. Po chvíli už Dan v tom získal jistou míru sebevědomí a už loď různě natáčel do všech možných pozic. Kroužil s lodí nahoru a dolů, po i proti směru hodinových ručiček, a Michal mu to vše povoloval.

Ke konci si už dokonce Dan troufl přiblížit se těsně k hladině, podobně jako Michal. Tahle loď byla zřejmě stavěná na daleko horší věci, a tak mu Michal nijak nebránil. I kdyby to napral v plné rychlosti do vody, tak měli štít a čekalo by je tak akorát ošklivé drcnutí.

„Že je to ovládání úplně banální?“ zeptal se ho Michal.

„Jo, máš pravdu, tohle je asi ta nejovladatelnější věc, co jsem kdy řídil,“ oznamoval rozesmátý Dan, který už s lodí dělal ve vzduchu psí kusy. Pokoušel se o drifty ve vzduchu a poté zase vytvářel vlny na hladině moře.

„A teď pod vodu. Ale nejdřív si zpomal. Na pultu máš posuvník a mimochodem, pod ním je i spínač křídel,“ oznámil mu Michal. Dan tedy zpomalil a s citem a opatrností s lodí zaplul pod hladinu.

„V paměti najdi historii poloh a zadej Parax,“ řekl Michal a nechával to záměrně všechno na Danovi. Zatímco Dan hledal trasu, T3.5 se samovolně potápěla níž a níž.

„Máš to?“ zeptal se Michal.

„Hledám.“

„Tak pro příště si ještě zapni stabilizaci polohy a reflektory, klesáme. Tady to nevadí, ale abys ty příště někam nezapadl,“ poučil ho vlídně Michal.

„Dobře... Mám to,“ řekl Dan a před nimi se na čelním skle zobrazily holografické koleje navigace. Loď pak převzal autopilot. Ten T3.5 nejdřív natočil správným směrem, a pak se ozval další mechanický zvuk značící, že se zase něco mění. Najednou loď vystřelila jako torpédo vpřed. Ukazatel rychlosti s lehkostí překročil 10 000 km/h a usídlil se lehce nad ní.

„A to letíme pořád jen na pozemské motory,“ poznamenal Michal.

„Ehm, a co zdroj? Nechci uvíznout pod vodou,“ zeptal se nervózně Dan.

„Neboj se nic, letíme jen na kousíček toho, co umí. Ten by se měl vybít při téhle rychlosti minimálně za jeden rok letu v kuse. Tohle umí na meziplanetární motory čtvrtinu rychlosti světla. 75 000 kilometrů za SEKUNDU.“

Za necelou půlhodinku dorazili na místo. Lodní mapa přitom ukazovala na místo uprostřed Bermudského trojúhelníku.

„Vážně, skrýt tajnou základnu na nejprofláknutější místo, co existuje?“ zeptal se Dan.

„Ale tak... třeba taková Oblast 51 nebo Čejenská hora. Ví se, kde to je, ale stejně se tam nikdo nedostane. Tohle je podobný. Civilisti se sem jen tak nedostanou, a pro ty ostatní máme maskování, vysílač varování a několik automatizovaných střílen.“ Při tom Dana zamrazilo a Michal pokračoval: „Navíc tohle místo je už tak známé a v očích veřejnosti zesměšněné a bagatelizované, že to je vlastně geniální. Kde je ta základna? V Bermudském trojúhelníku. No to víš, že jóó. Chápeš, ne? V poslední řadě, kdyby něco, tohle je jen výzkumné středisko. Hangáry jsou až na severu Grónska. Ale… kdoví, jak to teď s nimi bude vypadat. No, ostatně o stavu obou těch míst moc nevím, a právě proto se tam teď jdeme podívat,“ řekl Michal.

„Kde jste na to, sakra, vůbec brali peníze? Jak jsem pochopil, tohle vzniklo potom, co jste se odpojili od armády,“ zajímal se Dan.

„Většinu materiálu jsme si sami těžili. Dost nám v tom taky pomohlo Morfikálium, taková programovatelná hmota složená z nanobotů, a taky jsme měli kryptoměny. S mimozemskou výpočetní technikou jsme měli při těžení malou výhodu. Pak jsme si udělali i vlastní kryptoměnu a všichni v ní dostávali výplatu. Dal jsem ji potom veřejně na internet, kde si získala kurz, a pak ji už stačilo jen převést zpátky na normální peníze,“ vysvětlil mu Michal.

To už se ale na předním skle promítla nějaká autorizační sekvence. Michal ji potvrdil a reflektory lodi záhy osvítily vzdálený vír bahna, který se ale vzápětí zase rychle ztratil. Loď k tomu místu opatrně zamířila a Dan po chvíli uviděl, že se ve dně oceánu nachází díra. Ta díra byla pravidelná, přesně šestihranná. Jo, byl to hangár.

Sestoupili do něj a jeho vrata se za nimi uzavřela jako clona u objektivu. Jen co byla voda odsáta pryč, otevřel Michal dveře lodi. Oba pak vyšli ven do téměř dokonalé tmy. Jenom světlo z vnitřku lodi naznačovalo, že by se před nimi měla nacházet velká místnost se dveřmi na konci.

„To je na prd,“ ozvalo se od Michala a z rukou jeho obleku se vysunula dvě maličká světla, která ovšem měla neskutečnou svítivost. Posvítil si jimi do dálky a chystal se jít dál. Dan si zatím všiml, že venku není nejtepleji. Michal si toho byl vědom také, a proto mu při odchodu řekl:

„Pod každou sedačkou je úložný prostor, v jednom z nich budou i Morfikáliové výsadkové obleky. Přitiskneš ji na sebe a on se rozbalí. Já se teď jdu podívat, jak moc je to špatný.“

„Dobře,“ řekl Dan a vlezl zpátky do lodi. Nemusel nic složitě hledat, hned pod sedadlem byla taková zapuštěná páčka. Stiskl jednu a celý velký sedák odpadl od opěrky. Poté už šel sedák oddělit od samotné krabice.

Uvnitř však nalezl jen nějaké modré váčky. Odendal tedy další a otevřel ho. Tam ale zase bylo jen mnoho ampulí s jehlami. V dalším sedáku bylo zase několik energetických pistolí a v tom dalším to bylo ještě horší, tam našel rozloženou a vysoce technicky působící pušku.

V pátém pak se zase schovávaly věci podobné granátům. Přešel tedy na druhou stranu lodi. Tam nalezl takové lesklé, černé a zaoblené destičky. Jednu si vzal ze zvědavosti do ruky. Byla těžší, než se zdálo. A byla přesně zaoblená do tvaru dlaně. Vzápětí se na ní rozzářil i maličký, tmavě modrý pruh. Dan ji raději hned odložil zpátky a hledal dál něco, co by připomínalo něco oblékatelného. Uvnitř dalšího sedáku byly zase takové podivné cihličky, tentokrát ale byly ploché, bílé a tvarem víc připomínaly cihlu s dotykovým tlačítkem navrchu. Dan byl zoufalý.

„Michale, já netuším, co to tady máš. Pojď sem!“ zavolal do tmy Dan.

Z temné chodby ale zazářily bílé, pronikavé oči. Doslova svítily a dívaly se přímo na T3.5. Oči se přibližovaly a patřily jakési temné postavě, ale rozhodně ne té Michalově. Nebylo toho vidět moc, ale ta postava vypadala nepřirozeně vyzáble. Dan se v podřepu posunul o kus dozadu a omylem tak položil levou ruku na onu bílou cihličku. Druhou rukou pak instinktivně popadl jednu z pistolí, co zde objevil.

„Auto nastavení aktivní,“ zaznělo odněkud a pistole se zatím v jeho pravé ruce modře rozzářila, což značilo, že byla připravená vystřelit. Tu ale zároveň pocítil, jak mu něco vylezlo po levé ruce.

„Režim bez omezení,“ opět se někde ozvalo. Dan v rychlosti pohlédl na svoji levou ruku a spatřil, že se od jeho levé ruky k celému jeho tělu rozpínala nějaká hmota, která se ihned měnila v oblek. Upustil pistoli a pokusil se pravačkou tu věc strhnout dolů, ovšem ta věc se ale rozšířila i na ni. Bylo to jako z hororu. Dan hystericky zařval. Byl nanejvýš vyděšený. Aby toho nebylo málo, postava s bílýma očima se, snad v reakci na to, k němu rozběhla.

Hmotu nechal být hmotou, sebral pistoli a na postavu vystřelil. Temnou halou prosvištěl modrý, kapkovitý záblesk, který po zásahu postavu postrčil o metr dozadu.

„Neútočte!“ ozvalo se. Dan, plný strachu, po postavě ještě několikrát vystřelil. V záři výstřelů šlo spatřit, že ta postava měla nepřirozeně útlý pas a zároveň příliš dlouhé ruce, což ji dělalo jen více děsivou. Úplný démon.

„Tohle není nutné. Přicházím v míru,“ volalo to démonické stvoření ze tmy se žhnoucíma bílýma očima. Dan se ale vrhl ke krabici s tou velkou puškou uvnitř. Před očima se mu znenadání objevil návod, jak ji poskládat. Doslova viděl návod. Neměl čas přemýšlet, proč ho vidí, prostě ji složil. Bylo to jako jednoduchá skládačka o čtyřech dílech. Jeden kus jednoduše zacvakl do druhého a bylo to. To už se ale postava dostala téměř ke dveřím lodě. Byla od něj asi jen tak pět metrů. Když se na ni znovu podíval, uviděl na ní barevně vyznačená její slabá místa. Bez váhání do ní poslal ohromnou várku zářivých střel.

„Počkej!“ zavolal odněkud Michal. Trup té věci už ale neexistoval. To, co z postavy zbylo, padlo s řinčením těžce k zemi. Poslední, co z té věci jejím skomírajícím hlasem zaznělo, bylo: „Nechci vám ublížit.“

Na místě, kam zbytky tvora dopadly, zbyly jen opálené kousky končetin a utržená hlava. A v tom se hangár rozsvítil. Dan viděl, že se jednalo o nějakého robota. To už k místu incidentu přibíhal Michal. Když ale viděl, že se nic už neděje, zvolnil a pomalu došel k lodi.

„Nahodil jsem elektřinu, celé to bylo v hluboké hibernaci,“ oznámil mu Michal, jako by nic.

„A co je tohle?“ zeptal se vyčítavě otřesený Dan, který byl už zase celý bledý, vytřeštěný a vypadal, že je zralý na to omdlít.

„Zřejmě nějaký robotický průvodce. Bude to dílo Remotitů, vypadá přesně jako oni. Byl tu asi pro případ, že by se někdo rozhodl sem vrátit. Měli asi podobný nápad jako já. Nic si z toho nedělej, nebyl jsi ani první, ani poslední. Je to náš pravěký obranný pud, zabíjet ze strachu. Jenom si ale promítni, jaké máš štěstí, že to byl jen robot. No, konec kázání. Nic se vlastně nestalo.“

Dan se začal probouzet z amoku a všiml si toho, co má na sobě. Michal mu k tomu jenom řekl: „Gratuluji ti, jinak, k nalezení výsadkového obleku a i mojí malé zbrojnice.“

Dan si teď sám sebe pečlivě prohlížel. Měl na sobě jakousi modrou, přiléhavější uniformu s bílými vyztuženými prvky na kloubech jako chrániči, zatímco svaly na končetinách byly obtáhnuty bílou linkou. Na hrudi zase měl vyztužené bílé pole, které se táhlo od prostředku hrudníku až k jeho klíčním kostem jako velká bílá busta, a v jehož středu, nad hrudní kostí, byla vystouplá převrácená kapka s malým svítícím kroužkem uprostřed.

Co do materiálu, tak to textilie rozhodně nebyla, i když zevnitř to tak Danovi mohlo připadat. Zvenku byl totiž oblek tvrdý a působil, jako by ho zpevňovala miniaturní pevná plastická síť.

K pušce, co měl Dan stále v ruce, se mezitím z obleku utvořilo malé, článkované robotické rameno, které elasticky vedlo až na jeho záda.

„Jak se to sundává?!“ zeptal se naštvaně.

„Vážně to chceš sundat? V helmě ti to sekne a myslím, že je v tom i teplo. Mimo to, chrání tě to podobně asi jako skafandr a keramická vesta zároveň. Ale klidně. Zmáčkni to kolečko a složí se.“

Dan už chtěl odložit zbraň, ale jakmile zbraň pustil, robotické rameno mu ji samo posadilo na záda. Dan se udiveně ohlédl po rameni, za kterým mu lehce vyčuhovala hlaveň zbraně.

Dan raději urychleně zmáčkl ono kolečko a vše opět zmizelo v malé cihličce, kterou v pádu chytil levou rukou. Během toho se i jeho zbraň na zádech uvolnila a spadla na podlahu. Tu ale přepadl Dana opět chlad. Nedalo mu to a nechal se raději obklopit oblekem.

„Dá se ta helma sundat?“ zeptal se Dan.

„Jasně, buď ručně, nebo u krku je i na to tlačítko.“

Dan tedy stiskl tlačítko u krku a jeho helma se sama rozložila na několik malých kusů, kdy se mu ve složené podobě usadila na zádech.

„Tak už pojď,“ ozval se netrpělivě Michal. Cestou z lodi pak Dan konečně spatřil, jak je celý hangár ve skutečnosti vysoký. K železným vratům ve stropě to bylo tak 20 metrů a okolo místa, kde přistáli, pak ze tří stran šestiúhelníkového hangáru svítila nad sebou celá patra kanceláří a laboratoří. Zbylé tři strany byl jen beton, kde uprostřed prostřední strany stál černý nápis:

PARAX - research and development.

„Moc pěkný... Co tu teda budeme dál dělat?“ zeptal se klidně a zvídavě Dan. Ačkoliv už ale zase působil klidně, jeho ruce se stále mírně samovolně klepaly jako ozvěna šoku.

„Vlastně, jen přestupovat. Tohle je ještě relativně veřejná část,“ řekl Michal.

„Takže teď poletíme do hangárů na Severní pól?“ hádal Dan.

„Ne, do podzemí.“

„A jak moc ještě?!“ zeptal se Dan poněkud překvapeně.

„Na hranici zemského pláště. Musím zjistit, jestli mi to tam nerozbili,“ řekl Michal a Dan se mírně útrpně zasmál.

„Dostává mě, jak mi tady tyhle... zázraky tak ledově předhazuješ, jako by to byla samozřejmost. Když si už myslím, že to už je všechno, tak zjistím, že máš v tajné základně další tajnou základnu obklopenou magmatem. Je to tak, ne? Jak vůbec udržuješ ten svůj koutek, aby v něm bylo žitelně a nezničily ho fyzikální zákony?“ nechápal Dan.