Lirin nejprve zaslechla nějaký vysoký mechanický zvuk, jako nějakého motorku, a pak začala pomalu otevírat oči. Ihned ji ale oslepilo světlo ze stropu.

„Eegh…“ vydala v tu chvíli. Zakrátko si ale její oči přivykly, a to se už snažila pohnout hlavou dopředu a podívat se, jak na tom vlastně je. Její snahu ale přerušil starostlivý hlas:

„Ležte, nehýbejte se. Ještě to není hotové. Pokazíte to,“ a zahlédla úplný vršek medicínského robota. Jak se pomalu nakláněla dopředu, viděla z robota stále víc. Žádný fešák to nebyl, čistě účelový robot. Byl asymetrický a nepůsobil úplně humanoidně. Jeho velkou dominantou pak bylo ohromné rameno, kde měl schovanou většinu svých nástrojů.

„To je medicínský replibior?“ vyšlo těžce z Lirin.

„Ano, ale není se čeho bát, je to v podstatě banalita,“ klidnil ji robot. Lirin pak ale uviděla na okraji zorného pole i něco podlouhlého a červeného. Ihned se zapřela rukama do postele, aby se podívala, co to je. Okamžitě poznala, že to neměla dělat. Tělem jí projela ohromná bolest pramenící hned z několika různých zdrojů, ovšem ten jeden stál skutečně za vidění. Skrz její břicho jí vedla povědomá, tenká červená trubka z výstužné konstrukce Vegy. Vzápětí z rány vytekla i trocha namodralé krve.

„Tak vy jste mi to ale pěkně pokazila. Teď to budu muset nanášet znovu,“ povzdechl si robot, jako by šlo jen o to, že má teď o trochu víc práce.

„Co je s ostatními?!“ vychrlila ze sebe Lirin a křivila při tom obličej bolestí, kterou se marně snažila přemoci.

„Teď záleží jen na vás, lehněte si a dejte svým popáleninám klid. Vše se dozvíte, ale teď si lehněte a nechte mě tu ránu zazáplatovat,“ řekl klidně a chlácholivě robot.

„Po- popáleniny?“ zeptala se nevěřícně Lirin a pak si prohlédla zbytek těla. Z jejího obleku nezbylo skoro nic, a to, co na ní bylo, bylo buď k ní přiškvařeno, nebo to byly už jen kousky roztrhaných hadrů, co zbyly z poslední ochranné vrstvy obleku.

„Popáleniny samozřejmě vyléčíme a bez nějakých stop, ale větší problém bude, jestli vás spojím špatně a vy mi tu vykrvácíte. Tak si už prosím lehněte!“ naléhal robot. Lirin si tedy poslušně lehla, uvolnila se a snažila se nehýbat. Robot jí pak aplikoval další anestetika a pokračoval v práci. Když se jí už mírně ulevilo, začala se ptát:

„Takže, přežil to někdo další?“

„Bohužel, čísla jsou špatná,“ na to robot. Ta vyhýbavá odpověď ji maličko dožrala a vyprskla:

„A to jako znamená co, prosím tě?!“

„Žádného civilistu jsme nenašli a Oril je na tom špatně, bohužel.“

„Co je mu?! A co Draine?“ zajímala se.

„Draina to jen prohodilo kabinou ven. Vy s Orilem jste si bohužel razili cestu skrz loď. Oril neměl takové štěstí. V porovnání s ním jste vyvázla bez trvalých následků.“

„Tak co mu je?“ zeptala se už mírně vytočeně Lirin, která chtěla znát jeho stav.

„Nechcete s tím raději počkat?“ snažil se ještě oddálit katastrofu robot.

„NE! Řekni mi hned, jak to doopravdy je!“

„Dobrá. Abych tak řekl, fragment lodi u něj zamířil, na rozdíl od Vás, o něco výš,“ začal pomalu.

„A jaký že je jeho stav?“ zeptala se stále více otřesená Lirin.

„Žije, ale právě ho drží v umělém spánku. Snaží se mu dát dohromady mozek.“

Na okamžik Lirin přestala myslet, jako by ji někdo praštil. Pak se ale hned posbírala a snažila se klidně ptát dál:

„Takhle to zní strašně. Říkal jsi, že žije?“ Jak to ale řekla nahlas, začala při tom rychleji pomrkávat.

„Víte, zasáhlo ho to dlouhou, ale naštěstí tenkou trubkou do hlavy. Má ji nad okem, v prefrontálním kortexu. A to je... špatné, hodně špatné. Sídlí tam řada složitějších mozkových funkcí. Logika, rozhodování, osobnost... Abych vám to vysvětlil, zvířata tuhle část mozku nemají tak vyvinutou jako my. Ta část mozku nás do jisté míry dělá tím, čím jsme. Takže… už asi chápete.“

To už se jí začínala zmocňovat bezmoc a čistý šok: „Já, no… nejsem doktor, ale proč mu neudělají to, co děláš teď mně?“

„Abych vám to zjednodušil. Všechny vaše buňky kůže jsou víceméně stejné, a když se jich zeptáme, odpoví: ‚Já jsem buňka kůže,‘ a my pomocí té informace vytváříme další. Zkrátka kopírujeme informaci existujících buněk, popřípadě vytváříme buňky podle určitého klíče z vašich lékařských vzorků z minulosti a při nejhorším podle obecného modelu jednotlivých buněk v naší databázi. U mozku to ale tak lehké není. Každá buňka je unikátní. Jedna buňka říká kupříkladu: ‚Mám rád toto jídlo,‘ a druhá: ‚Mám rád tuhle muziku.‘ Tam nejde jen tak kopírovat informaci buňky z okolí... a pokud se budeme snažit vytvořit nějakou obecnou buňku podle databáze, bude prázdná, bez informace a bez účelu,“ snažil se robot Lirin jednoduše vysvětlit problematiku.

„A jak se mu teda snaží pomoct?“ zeptala se Lirin a její oči zatím dělaly, co mohly, aby zadržely slzu.

„Je to velice titěrný a náročný proces, snaží se složit jeho mozek jako titěrné puzzle, ovšem zatím jsou ve fázi, kdy jen hledají dílky.“ Robotova aktuální přímočarost byla pro ni naprosto devastující, ale bylo to koneckonců to, co po něm sama chtěla. On se jí snažil té pravdy ušetřit. To už se její oči skutečně naplnily slzami jako dvě malé, nešťastné studánky.

„Co když se jim to nepodaří?“ zeptala se s obavou a smutkem v hlase.

„To je také velice pravděpodobné. Záleží, co přesně střepina poškodila. Nemám k tomu dostatečná data, ale pokud žije, zůstane při nejhorším jen ve vegetativním stavu.“

Lirin otočila hlavu vleže na levou stranu a v tom z jejího levého oka vytekla velká slza, co se ihned vsákla do jejího polštáře. Před ní nyní stál závěs, který jí vadil v pohledu na vedlejší lůžko.

„Ano, tam leží. Důrazně vám radím, nechcete tam teď být. Až vás opravím, můžete ho navštívit.“

„A jak dlouho ti to ještě potrvá?“ zeptala se ho Lirin, stále ve stejné pozici, zatímco slza z pravého oka cestovala po jejím nose.

„To probodnutí vám opravím za dva až tři čapry. Pokud budete naléhat, budete se pak na něj moci podívat, ale jen pod anestetiky a s připnutým mobilním replibiorem, který dodělá ty popáleniny.“

Lirin zničehonic přišlo, že slabě uslyšela Berindrův hlas odněkud z chodby, nebo možná z vedlejší místnosti. Rychle se otočila úplně na druhou stranu a nadzvedla se, aby se podívala.

„Ne, ne, ne. Zase mi to prasklo,“ ozval se zoufale robot. „Musíte už zůstat v klidu. Vždyť vás vlastně operuji,“ rozzlobil se robot a vystříkl na ránu nějakou bílou kaši, která ihned začala tvrdnout, a tím pomáhala ránu mírně stahovat.

Pak odjel trochu stranou a na ovládání postele nechal nadzvednout hlavovou část lůžka do pololehu.

„Tak, teď už uvidíte všechno, i jak vás spravuji,“ řekl jí a vrátil se zpátky na své původní místo. Jakýmsi nástrojem donutil kaši, aby se rozpadla na prach, který vzápětí všechen odfoukl malým vysavačem.

„Sebemenší pohyb zase spustí krvácení. Budu postupně trubku zkracovat a potom ji zahřeji a vyjmu. Naštěstí to neucítíte, jen uvidíte, a případné vnitřní popáleniny mi v tomto případě pomohou, protože nebudete tolik krvácet,“ oznámil pacientce a začal laserem rozřezávat trubku na čtyři části.

Pokračoval: „Není to úplně nejběžnější postup, ale probodnutí skrz naskrz je také pro mě méně častý případ. Teď popálím okolní tkáň. Buněčné nanášení je pro rychlé uzavření tak velké rány moc pomalé.“ Lirin to bylo úplně jedno, hlavně, že ji dá dohromady.

„Dobře, kamaráde, tímhle mě ale neohromíš. Spíš mě zajímá, jestli by sem nemohl Draine nebo Berindr? Vím, že tu někde jsou, slyšela jsem Berindra,“ požádala ho Lirin.

„Och. Ještě stále nemají povolený přístup. Probíhá tu operace,“ zdůraznil jí.

Lirin si ale najednou paličácky postavila hlavu. Otřela si zbytky slz z tváře a podívala se: „Prostě mi je zavolej, nebo nechceš vidět, jak se ti budu vrtět.“

„Mohl bych vás pro vaše vlastní dobro uspat. Avšak proč vlastně ne. Když si to pacient přeje, budou vás tedy moci navštívit,“ ustoupil jí a přiložil zatím k rozřezané části trubky malé kleštičky, které ji asi měly nahřát.

První část trubky se začala mírně deformovat a Lirin cítila odporný zápach spáleniny. Robot rázem s opatrností vytáhl první část trubky z Lirinina břicha. Lirin teď viděla, že se na trubce ukázaly velké špičaté trny.

„Co to je?! To že jsem měla v sobě?!“ zeptala se konsternovaná Lirin.

„Měl to být nový systém bezpečnostních koster, který v případě nehody zvětší svůj objem, aby udržel loď pohromadě.“

„Pěkný,“ ozvalo se kriticky od Lirin.

Dvojité dveře vzadu na pravé straně místnosti píply a otevřely se. Do místnosti rázem vešli Draine s Berindrem.

„Lirin!“ zavolal na ni radostně Draine, který měl teď na sobě jen dlouhé zeleno-modré nemocniční roucho, pod kterým se rýsoval obrys mobilního replibioru, takže to vypadalo, jako by pod ním měl nějakou ledvinku.

„Jak ti je?“ zeptal se jí s jiskrou ve tváři. Lirin tragikomicky odvětila:

„No, právě mě operují, budu asi v pořádku. A ty?“

„Tady to bylo jen pár střepin a řezání obleku. Řekl bych ale, že ještě máme štěstí v porovnání s tím, co to udělalo s lodí,“ řekl Draine a zůstal u optimistického tónu: „I když… vidím, že ani s lodí už nebude problém. Vypadá to, že už rodíš novou.“ Lirin se pousmála. Draine byl zřejmě skutečně v pořádku, a i jeho netaktní a nepříliš vtipný humor mu zůstal.

„Prosím tě, jak je to s Orilem? Slyšela jsem, že to dostal do hlavy,“ přeskočila hned na vážnější notu.

„Jo, má kus plechu v hlavě,“ odpověděl Draine taktéž vážněji a roztáhl bílý závěs.

„Nemyslím si, že by...“ snažil se ho ještě v poslední chvíli zarazit robot. Pozdě.

Na vedlejším lůžku ležel nehybně Oril a ze zavřené černé helmy mu trčel tenký černý plech. Okolo helmy pak stály po stranách dva zářivé půlkruhy.

„Zatím se mu neodvážili sundat helmu. Je to kvůli tomu, aby se ten střep nepohnul,“ informoval ji Draine.

„Ale Lirin, Lirin…“ odváděl okamžitě pozornost Berindr, který viděl, že jí ten pohled na Orila ničí. „Mohla bys nám, prosím tě, do záznamu říct, co se stalo? Mám tam pořád pár bílých míst. Máme tam už sice výpověď Draina, ale čím více výpovědí, však víš…“ pokračoval Berindr.

„Jo, jasně, pojď blíž. Ale teda vezmi si něco na nos, ať se ti neudělá zle. Já to sotva můžu vydržet, a to je to při tom ze mě, a ty a tvůj nos… Divím se, že se i teď držíš,“ poradila mu.

„Měli jste prý nějaký problém s lodí. Je to tak, ne? Mokir pro vás už něco našel, ale ten tajnůstkář jeden, chce vám to říct osobně u sebe v dílně, asi aby vám to mohl i hned ukázat,“ začal Berindr, a jak pomalu přistupoval blíže, vzal si z malého stolku vedle hrstku ubrousků. Zmačkal je do podoby dvou tampónů a zacpal si jimi svůj velký koňský nos. Robot mezitím vytáhl z Lirin poslední kus trubky a pokračoval s vyplňováním rány pomocí replibiorové hlavice. Berindr se zacpaným nosem zatím přistoupil přímo k Lirin. Vytáhl nahrávací zařízení, dal ho Lirin k ústům a nechal ji vyprávět.