„Ne, velká řada ne. Tím to úplně nebylo. Jen mě občas špatně pochopili. Je to daleko složitější, ale hrálo v tom jistou roli i moje oddělení pro polidšťování mimozemských technologií a právě i moje kolegyně Veronika.“ A poté začal sáhodlouze vyprávět: „Víš, byla to práce pro NATO. A jak jsem říkal, měli jsme teda za úkol co nejefektivněji polidštit mimozemské technologie. Šlo to dobře, jenže tam byla právě Veronika a... Je to vážně na dlouho. Jak bych to zkrátil... No víš, jak se říká, že geniální lidé jsou trochu blázni? Ona byla ten rozhodně typ. Bylo to složitější, ale důležité je, že měla jistou vizi toho, jak by měly věci vypadat. Jak zajistit, aby se společnost vedla co nejefektivněji. To zahrnovalo, že si nakonec přála přetvořit celou populaci v geneticky identické a podle ní dokonalé bytosti. Vytvořit zkrátka ze všech dokonalé klony. Problém ale byl, že někdo stejně musel v její vizi společnosti vykonávat ty míň atraktivní povolání, a kdyby byli všichni dokonalí, nebyl by nikdo, kdo by to dělal. A tak jediná věc, co u jejích klonů dokonalá nebyla, byla hlava. Zavedla na lidi kategorie, takové inteligenční kasty. Byly to jednoduše písmena A, B, C.“

„Počkej, říkáš to, jako by se to stalo?“ přerušil Michala Dan.

„Sss... Ano, stalo se to ve velmi malém měřítku, a naštěstí ne na Zemi, proto se na to taky přišlo už celkem pozdě. Ona měla stejné znalosti s polidšťováním mimozemských technologií jako já, a to jí to dost ulehčilo. Když na něco v jejím plánu na Zemi nebyla technika, tak většinou jinde ve zdejším bloku vesmíru už ano a s jejími znalostmi pro ni nebyl problém tu techniku začít používat, nebo ji křížit s tím, co už měla,“ a Michal se hned navrátil k dlouhému výkladu Veroničiny vize: „No, takže ty její kategorie lidí spočívaly jednoduše v tom, že A lidé budou ti nejchytřejší, B ti průměrní, co většinou nikdy ničeho velkého nedosáhnou, a C, to byli právě ti, co dělali ty nejmíň atraktivní povolání... Lidé se tam rodili, teda tvořili, už s předem zpečetěným osudem.

Pokud rodiče chtěli mít za dítě někoho chytrého, platili astronomické ceny, a jen v případě, když zrovna v té kategorii A nebo B bylo volno.“

Poslušnost si zajišťovala kvalitním ideologickým vymýváním mozku, přísným právním řádem obsahujícím trest smrti, kalkulovanými populistickými odměnami a falešným náboženstvím pro céčka, kdy se pasovala do pozice bohyně, a tím si přisvojila patent na pravdu. Ty samé poblázněné lidi pak používala jako dělníky mimo jiné k těžbě vzácných surovin a následné stavbě řady lodí. Ty lodě pak používala k šíření své ideologie a boji proti těm, kteří se jí v tom snažili zabránit, takže nám všem. Jasná definice toho, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly.

Povedlo se nám to přerušit, ale pak vznikla otázka, co s těmi několika tisíci osobami udělat. Neshodli jsme se a já kvůli tomu a... i mnoha dalším důvodům odešel od armády a samotného programu. Menší skupinky těchto lidí jsem se pak dokonce i sám ujal.

No, ve zkratce, dostal jsem pak status Veroničina pokračovatele a musel se skrývat. Mezitím se ke mně přidalo pár bývalých přátel a vybudovali jsme si spolu vlastní základnu, kde jsme vyvíjeli nové technologie a sem tam stavěli menší vesmírné lodě.“

Danovi to znělo jako velice zjednodušený příběh, popravdě, technicky vzato, byl, nicméně mu ale také připadalo, že si Michal pár podstatných detailů nechal pro sebe. Snad to bylo jen tím, že se Michal snažil příběh co nejvíce zkrátit a vyzdvihnout jen to nejhlavnější, nebo taky ne. Uvidí, jestli mu Michal na všechny jeho otázky odpoví.

„Co se ale stalo s těmi lidmi potom, co ses jich ujal?“ zeptal se Dan.

„Dlouhé vyprávění, měli se dobře. Dělali posádku na mém Dreadnoughtu. Ovšem po bitvě u planety Georus, kde byl můj Dreadnought zničen, jsem je už neviděl. Neboj, evakuovali se, ale kde jsou teď...“ a vyznělo to, jako že Michal neví, nicméně Michal jen záměrně nedokončil odpověď, aby nemusel Danovi lhát. Věděl, kam se ti lidé evakuovali, ale teď ještě vůbec nebyl ten správný čas na to, to prozradit.

To už se Dan překvapeně zajímal: „Moment, byl zničen TVŮJ Dreadnought?“

„Á, pravda, to vlastně taky nevíš. Jeden čas jsem ho celý vlastnil. Mimo to, on i tak nějak je vlastně můj. Považuju se totiž minimálně za jeho duchovního otce. Návrh, konstrukce a software, ve všem jsem měl prsty. Samozřejmě, že jsem to všechno nedělal sám, to by byl nadlidský výkon, ale ovládací algoritmy, nová technická řešení včetně vynalézání samotných komponentů jsem tu a tam dělal já. Byl jsem takový čerstvý vítr nápadů. Takže vlastně celý Dreadnought byl vytvořen tak, jak jsem si přál. Divíš se proč? No… ano, správně, taky dlouhá historie. Zkusím to opět zkrátit.

Původně měla být loď, co je nyní Dreadnought, součástí válečné flotily Aliance planet a měl to být jen a jen jeden z pozemských křižníků. Tehdy byla totiž Země připletena do války pěti planet proti šesti dalším. My přímo neválčili, jen jsme výměnou za znalosti dodávali zbraně a suroviny. Ke konci jsme ale nakonec začali i dodávat lodě.

Nikdo od nich ale neměl velká očekávání, protože lidé tehdy teprve mimozemšťany dost doháněli. To, jak jsem se vůbec připletl k armádě a výrobě lodí, je ještě delší historie, na knihu určitě. Prostě jsem u toho byl. No, a co se tehdy nestalo. Můj křižník si, k překvapení všech, vedl ve vesmírných bitvách dost dobře, na to, že ho vyrobili jen lidé. Náhle, úplně odnikud, do všeho přišla Veronika, nebo spíš její šílené alter-ego Verrill, a to celou situaci úplně změnilo.

Totiž příchod někoho, jako byla Veronika, tehdy celé situaci paradoxně prospěl. Hlavní nepřítel byla najednou ona a všechny planety najednou šly jen proti ní. Tehdy pak nastal ten dojemný moment, kdy jsme se spojili s našimi nepřáteli a všichni jsme začali najednou svými znalostmi posilovat můj nadějný křižník až do podoby dvoukilometrového Dreadnoughtu. Já jsem byl, pro svou velice podrobnou znalost Veroniky – k tomu se ještě dostanu – a výroby kvalitních bojových lodí, jmenován šéfem celého projektu. To jednomu zvedne sebevědomí, když 12 planet dělá, co člověk řekne. Tedy ne doslova, ale chápeme se.

Takže to je tak ve zkratce původ mého Dreadnoughtu a co já mám s ním dočinění. Abych se ale teď vrátil k samotné Veronice a proč bylo nutné, aby na boj proti ní dohlížel někdo jako já... Totiž dokud byla normální, nebyla jen mojí kolegyní, ale i mou přítelkyní a nepopírám, že tu byla i možnost svatby, takže jsem ji znal dobře. Když se na to podívám zpětně, je to šílený a surreálný, já vím, ale tak to p-r-o-s-t-ě bylo. Nic jsem tehdy netušil. Obyčejná pracovní známost.“

Proto potom za mnou čas od času chodili dokonce i lidi ze strategického oddělení a ptali se mě, co by asi tak Veronika udělala. Byl jsem prostě tehdy středobodem všeobecného zájmu. Vlastně jsem byl taková celebrita skryté historie světa. Klidně by mě a Veroniku už mohli mít Jaspitusané v učebnicích moderní historie.“

„Takhle to zní až pohádkově. Co se teda tak hrozně pokazilo?“ řekl Dan.

„Ehh. Největší problém nastal v momentě, kdy jsem ten Dreadnought unesl.“

„CO?! Proč?! Proč jsi unesl (SVŮJ) Dreadnought?“ vyjelo z Dana a nechápavě se otočil na Michala. Michal začal smutně vyprávět:

„Šlo o ty Veroničiny klony. V rámci postupné přeměny Aliance planet v širší Společenství planet byly vydávány nové, přísné zákony a byl mezi nimi i jeden nešťastný, který prohlásil ty lidi, co Veronika vytvořila, jen za biologické roboty. A když to už byli podle všech jen roboti, bylo všem jedno, co se s nimi stane. Klidně by je mohli jen tak povraždit. Když se pak chtěli zbavit jedné takové skupiny, byl jsem u toho a zasáhl. Dreadnought byl koneckonců skoro moje dílo, nebylo těžké převzít kontrolu i při tom, kolik na něm bylo v tu chvíli lidí. Od té doby jsem byl právě označen tím Veroničiným nástupcem a šli po mně. Aby taky ne, když si někdo ukradne pro sebe loď třídy Dreadnought. To je pochopitelné. Co jen nechápu, je, že už pak se mnou odmítli o čemkoliv jednat.“

Dan byl z takové záplavy informací trochu zmatený a znělo mu to všechno najednou snad až absurdně a neskutečně, ale doufal, že až třeba získá ještě víc informací, začne mu to dávat smysl a uvidí to v širších souvislostech. Prozatím se tedy snažil Michala co nejlépe poslouchat, aby mu žádná nová informace neunikla.

„Tak co teď?“ zajímal se Michal.

„Držím se,“ odpověděl mu Dan.

„Dobře. Řekni si kdykoliv, kdyby to zase zesílilo, že mám dát pauzu. Máš plné právo být z toho všeho v šoku. Jinak ale budu pokračovat dál, jo?“ oznámil mu Michal, trochu zrychlil a zamířil se zamaskovanou lodí na západ.

Najednou se ale Michal zarazil, otočil se na Dana a zeptal se ho: „A co rodina?“

„Jo, no... Mamka pořád nikoho nemá a s tátou se vidím tak ob půl roku. Ten už si možná někoho jiného nakonec našel.“

„Ach, to je škoda. Ale… zase se jí nedivím, že se do něčeho dalšího nežene. A… co dědové?“

„Děda Robert s babičkou jsou v pořádku, ale Jakub před rokem umřel. A ten asi žádný prsten s nanoboty neměl, co?“

„Ne, existuje zatím jen jeden,“ řekl Michal a vrátil se zpátky k řízení. Jeho modrý digitální obličej však poněkud povadl.

Tu se Dan začal zajímat: „Asi se jim nebudeš chtít ukázat.“

„Viděl jsi, co to udělalo s tebou. Ne. Už mě pohřbili, tohle je na ně moc šílený a komplikovaný,“ řekl Michal čelem k přednímu sklu.