„Neboj se, jsem to já, jen tohle je teď moje... nová náhradní forma,“ řekl oblek, který teď zřejmě v sobě měl nahrané vědomí pradědy Michala. Michal v obleku se vzápětí začal prohlížet. Natáhl svou pravou ruku směrem k podlaze, aby, když tak, nic nezničil, a tehdy se vršek jeho zápěstí otevřel a vyjel z něj jeden z mnoha skrytých komponentů. Asi něco se zbraněmi, mělo to tři různé otvory vedle sebe.

„O, takže takhle to bude fungovat. Dobrý. To je vlastně lepší, než jsem si myslel,“ prohodil Michal.

Pak promluvil k omráčenému Danovi: „Víš, pro tebe to je pět let, ale já to mám jako před třemi minutami. Moje paměť sahá do momentu těsně předtím, než to skončilo. Takže bohužel odpovědi na otázky o životě a smrti úplně nemám. Tohle tady je prostě jen moje velká záloha, kterou jsem vytvořil pár minut před svojí smrtí pomocí toho prstenu a nanobotů v mé krvi, kteří oskenovali stav každé buňky v mém mozku a udělali z toho počítačový kód. Takže to, co teď jsem, budu kód uvnitř tohohle, daleko mocnějšího těla, co jsem si pro sebe už před nějakou dobou udělal. Díky moc za pomoc, ale tím to ještě nekončí.“

Pak dal Michal Danovi pauzu, aby si to všechno přebral. Dan se sebral z rohu místnosti a pomalu začal Michalovo robotické tělo obcházet. Zabouchal mu na záda a skutečně, jeho ruka narazila na kus stroje.

„Jo, solidní kus techniky,“ poznamenal Michal. „Uvnitř toho je strašně moc…“ pokračoval Michal a řekl: „Pozor, jdi kus stranou.“ Dan udělal tři kroky vzad. Celá kulturistická schránka se všemi možnými způsoby otevřela a odhalila velkou mechanickou konstrukci uvnitř, okolo které visely na malých robotických ramenech různé přístroje. „Moje nová kostra a orgány. Protože mě ale drží při životě jen elektřina a počítač, mohl jsem to volné místo nechat na lepší věci, takže tohle všechno jsou vlastně jen vychytávky,“ vysvětlil Danovi Michal.

„To je neuvěřitelné,“ vyšlo nakonec z Dana.

„Že bys skoro začal závidět?“ snažil se mu vesele napovědět Michal.

„No, možná. Ale… ne, smysly by mi chyběly,“ zhodnotil nakonec Dan.

„Tomu rozumím. Čich a chuť jsou dobrý a ty už teď nemám. Ale jinak, zbytek mám daleko lepší. Dokážu tě například vidět i teď, stálo mě to jen dva fotočipy navíc. Dokonce, a na to se těším, mám i zoom. Sluch je taky podobná písnička, a navíc mám teď dostupnou například i echolokaci. Další upgrade. A co se týče rukou, no viděl jsi je, hydraulika uvnitř udělá svou práci dobře. Mám i strojový hmat. Není to úplný zázrak jako zbytek, ale tvar a tlak poznáš.“

„Já, já nevím, co mám říct,“ upustil jen tak Dan a mluvil stále Michalovi do zad. Michal se zavřel a otočil se na Dana.

„Zato já toho mám spoustu. Pojď, tímhle jsem neskončil,“ řekl mu Michal.

„Jak… jak jsi tohle všechno udělal?“ začal Dan, když se vracel zpátky před Michala, aby se mu díval do obličeje.

„Peníze. K tomu se dostanu. Nejdřív ti ale ukážu, proč jsem si nechával pozemek naproti, i když mě měli všichni za blázna, že tam mohly být hezké parcely,“ řekl Michal a přešel k holé betonové zdi po levé straně místnosti.

Michal na ni rytmicky a jemně zaklepal. Znělo to ale, jako když klepe do kovu, a ne do betonu. Jakési maskování zmizelo a ve zdi se objevily jednoduché železné dveře.

„Zabezpečení není nikdy dost,“ řekl Michal a vstoupil do dveří.

„A to je sakra co za čarodějnictví,“ vyhrkl ze sebe Dan.

„Ale prosím tě,“ na to Michal a vešel dovnitř. Za dveřmi už na ně čekal malý, podlouhlý a mírně zploštělý šestihranný hangár. Uprostřed něj postávala na jakési kolejnici malá vesmírná loď.

Na první pohled vypadala jako bílá pilulka, kterou někdo z obou stran vložil do ořezávátka a začal ořezávat.

Michal se opět ujal slova: „Teď budu trošku jako Morfeus. Jo?“

„Kdo?“

„Tomu máš jedno...“ řekl a zvážněl: „Co kdybych ti řekl, že mimozemšťané jsou skuteční a pravděpodobně všechno, co jsi o nich slyšel, je alespoň částečně pravda. Ještě jednou. Jsou skuteční a je jich hodně. Tahle loď je funkční a byla vyrobená na Zemi s použitím znalostí od mimozemšťanů. … A já jsem měl to štěstí být u toho. Odsud ke mně přicházely ty peníze, znalosti a technika. Polovina komponentů v tomhle obleku vznikla polidštěním mimozemské techniky. Nepěkná pravda je, že ve vesmíru nejsme ti nejchytřejší, a v době, kdy já jsem byl u toho všeho, tak se na Zem chodilo za levnými surovinami a pracovní silou.

No, jenže pak se dva pozemšťané naučili daleko víc, než kdokoliv mohl tušit, a věci se změnily. Byl jsem to já a moje kolegyně Veronika. Proto si stojím za tím, že vědění je moc, protože nám to opravdu moc dalo. Pokračování uvnitř, jdu to zprovoznit.“

Michal se vzdálil k zadní části hangáru, zatímco Dan se mlčky kochal tou krásou a jakousi mimozemskostí toho plavidla. Pomalu šel blíž a nestačil se divit vlastním očím. Nedokázal cokoliv říct, jen prožíval svou přítomnost v blízkosti té vyspělé lodi. Ta loď byla kupodivu malá, měla na délku jen 6 metrů.

To už si jeho zájmu všiml Michal, stojící opodál: „Jen si ji pořádně prohlédni. Já ti mezitím o ní něco řeknu. Jo?“

„Jo...“ ozval se Dan, hypnotizovaný lodí.

„Tohle je TAC. Transport Attack Craft. Konkrétně tohle už je jeho třiapůltá generace, T3.5, protože jsem si tam ještě pár věcí oproti běžným T-trojkám vylepšil.“

Zajímavé je, že tenhle typ lodí lítá na reaktor, který se dá i dobíjet. Jako normální baterka. Pro let v atmosféře pak slouží hlavní nasávání. Zjednodušeně, vzduch prolétající nasávacími štěrbinami v přední části lodi se zionizuje a urychlí, a tím dá lodi tah. Tah pak vytváří podtlak vepředu lodi, což pomáhá nasát další vzduch před lodí. Pro zjednodušení tomu říkám nasávání, ale je to o něco složitější. Je to vlastně princip iontového motoru, což ti ale asi nic neříká. V podstatě se z celého trupu lodi stane v momentě jeden velký motor.

Vzduch se nasává dohromady čtyřmi štěrbinami, které jsou samostatně uzavíratelné. Díky tomu loď může stoupat, klesat a zatáčet. Pokud je atmosféra řídká nebo příliš větrná, má po stranách složená křídla,“ a ukázal na místo od středu lodi k jejímu konci. Od středu lodi se táhl směrem dozadu a nahoru velký, avšak nepříliš znatelný předěl v plášti lodě ve tvaru složeného křídla.

„Pro vesmírný let pak používá dva motory zasunuté po stranách, fungující na principu spirálového motoru. Loď je v jejich případě tlačena ionty urychlenými v elektromagnetickém poli na takřka rychlost světla, která jim dodává hmotnost, kterou pak mohou do lodi tlačit,“ a opět ukázal. Ve velkém složeném křídle byl podlouhlý a dozadu sešikmený šestihranný výřez. Odtamtud se zřejmě vysunovaly zmíněné motory. Dan zatím pomalu došel až k předku lodi. Okno pro pilota pokrývalo téměř celou přední stranu lodi, jen dole po stranách muselo uvolnit místo něčemu jako dvěma dvojicím zasunutých hlavní nějakých zbraní s velkými reflektory hned vedle nich. Dál do stran se pak ve zkosené části lodi nacházela ona velká kruhová škvíra na nasávání vzduchu.

Najednou přes Dana přešel mráz. Celý najednou ztratil teplotu, hrudník se mu sevřel, plíce jako by se v křeči stáhly a omezily dodávku vzduchu a současně se mu začaly klepat ruce. Celý zbledl a bylo mu na umření. Začínal se dusit a jeho srdce přitom bušilo rychle, jako by si pro něj měl přijít infarkt. S velkým nádechem z něj vyšlo:

„Je to skutečný. Je to... je to skutečný.“ Byl v šoku. Pak už, celý zoufalý a vyděšený ze svého stavu, zavolal na Michala:

„Pradědo…!“

Michal chápavě dodal, jako by to bylo naprosto normální a očekávané: „Jo. Je to skutečný. A neboj se nic, klid, nic ti není. Jsem jedna velká nemocnice s tím, co mám za údaje. Může ti teď připadat, že umíráš. Že se začínáš dusit. Věř mi, není to ten případ, je to jen přehnaná reakce těla. Přestřelený automatizovaný mechanismus z pravěku. Snaží se ti to do těla nahnat kyslík na útěk nebo zápas. Když ale ani jedno z toho neuděláš a budeš stejně přehnaně dýchat, narušíš si přirozenou úroveň CO2 v těle, bude ti blbě a na chvíli omdlíš. Takže i když tě to nutí, dýchej co nejnormálněji, neudusíš se.

Tohle je taky jeden z důvodů, proč to zůstává v tajnosti. Říct to nějaké babičce, tak má z toho pravý infarkt. U tebe se tě ale tvoje tělo snaží o tom jenom přesvědčit. Máš jen ten… panický, nebo úzkostný záchvat. Nevím teď úplně rozdíl. Není se čemu divit. Ačkoliv se to všechno snažíš vědomě pochopit, podvědomí je teď z toho všeho úplně v prdeli a zcela seriózně, je to úplně normální, kdo by nebyl. Na tohle je nejlepší rozptýlit pozornost. Čehož se ti snad brzo dostane. Vypadá to, že po těch pěti letech všechno drží. I čerpadla vody zareagovala na můj příkaz o automatickém čištění.“

Dan s hrůzou ve tváři a momentálně celý podivně zamrzlý na místě, jako by se nemohl hnout, ze sebe vytlačil:

„Čerpadla vody?“

„To je další překvapení. Pojď. Určitě si teď musíš klást otázku: K čemu? Představ si z leteckého pohledu, kde je barák, kde je rybník a kudy jsi procházel tady v podzemí,“ řekl a pobídl ho směrem k zadní části lodě.

Celý, stále ztuhlý Dan a s hrůzou ve tváři, se pomalu vracel k Michalovi.

„Tenhle hangár teda vede do rybníka,“ řekl s jistotou Dan.

„Jo, maskuje mi vchod,“ potvrdil Michal. To už byl Dan u něj, a tak mu Michal řekl: „Připrav se na příjemné rozptýlení.“ A hnul s velkou pákou vedle jakéhosi displeje směrem nahoru.

Celá loď se lehce nadzdvihla a začala levitovat 10 cm nad kolejnicí. Kolejnice se navíc po stranách rozzářila titěrnými červenými světýlky a zadní část lodi se otevřela.

Stalo se to tak, že se její zadní, sešikmená část rozložila na čtyři stejně velké kusy, které se rozevřely do stran jako okvětní lístky květiny.

„Víš, mám toho hodně, co bych ti ještě chtěl ukázat. Jo, a před cizími mi odteď říkej, ne pradědo, ale jen křestním jménem, Michale, anebo ještě líp jenom iniciálem M, ať jim není hned jasné, že jsme příbuzní,“ zaznělo od Michala.

„Proč? Před jakými cizími? A to ti mám jako říkat M jako nějakému agentovi?“ zeptal se Dan.

„Jo. Přesně tak,“ ujistil ho Michal a vešel dovnitř.

V Danovi znovu zamrazilo a dostavil se u něj pocit chvilkové derealizace, kdy jeho mozek byl přetížen skutečnostmi, které se na něj valily, a už tak jen pozoroval svět okolo, jako by ho sledoval očima úplně někoho jiného, zatímco jeho mozek kmital a žhavil se pod tíhou uvědomování si reality.

Zadní část TAC-T3.5 byla, minimálně v rozložení sedaček, podobná Vegám. Sedačky stály proti sobě a mezi nimi vedla chodbička do pilotní kabiny. Namísto tyčí však mezi nimi stály malé a tenké průhledné příčky. K opěrkám u sedadel pak byly navíc připevněné i bezpečnostní popruhy jako na horské dráze. Nad sedadly se pak nacházely navíc přihrádky s úložným prostorem jako v letadle a naopak ze spodku sedaček zase vedla po podlaze série kabelů doprostřed lodi. Tam ležela na zemi na pohled vyspělá a zároveň lehce nažloutle zářící deska. Desku společně s viditelnými kabely pak chránila velká průhledná vrstva, pravděpodobně nějakého odolného plexiskla, která se stala novou podlahou. V poslední řadě byl mezi T3.5 a Vegou rozdíl v celkovém designu. T3.5 byla daleko stylovější a zasazená v bílo-černo-modré barevné kombinaci.

„To, na co koukáš, je moje improvizovaná teleportační plošina. Žere hodně, ale ve chvíli nejvyšší nouze pomůže, za ideálních podmínek, i na 500 m daleko, což, popravdě, většinou ve chvílích nouze není, ale prostě funguje, s omezeným dosahem, ale jo, a to vidím jako svůj velký úspěch. To obyčejné T3 nemají,“ informoval ho Michal, který už seděl za otevřenou přepážkou do pilotní kabiny na místě prvního pilota.

Dan přišel až k němu a posadil se vedle něj na místo druhého pilota před široký a směrem k pilotovi mírně prohnutý pult s ovládacími panely.

„Připraven?“ zeptal se Michal a jeho mechanická hlava se při tom ohlédla na Dana.

„Jo, můžu. Jenom… má i tahle loď štíty, nebo to už je jen sci-fi?“ zeptal se nadále lehce znepokojený, ale zároveň i strašně zvědavý Dan.

„Ale ovšem, že má. Transportní a defenzivní. Transportní běží pořád, ničí přetížení a cokoliv, co by zhoršovalo zážitek z letu, a defenzivní štít je na obranu proti zbraním,“ odpověděl Michal.

„Takže se s ní dá taky cestovat i mezi planetami?“ zeptal se ještě více užasle Dan.

„No, to moc ne. Tahle umí cestovat jen mezi planetami v rámci jedné soustavy. Takže jen na Mars, nebo maximálně k Neptunu. Někam dál to nemá moc význam, na to potřebuješ prostorový tunel. Akorát ten se sem už prostě opravdu nevešel, ani na to tahle loď nemá zdroj. Doufám ale, že už brzy jednu loď schopnou cestovat mezi soustavami uvidíš,“ vysvětlil Michal a jeho elektronická tvář se pousmála zvláštním šklebem.

„Tak co?“ řekl zase opatrovnickým tónem.

„Jo… jo, odeznívá to. Pomalu, ale nehorší se to,“ potvrdil Dan.

„Tak na to vůbec nemysli. Letíme,“ zakončil Michal a něco potvrdil na svém panelu. Zadní dveře T3.5 se zavřely a z panelů, jak u Dana, tak u Michala, se vysunuly průhledné obrazovky s ukazateli. Navíc se na předním okně zobrazil holografický kurz a ukazatele náklonu, jako ve stíhačce.

„Připomínám, nelekni se, vylétáme rybníkem,“ řekl Michal se spokojeným šklebem.

„A jak to máš vůbec s vodou?“ odvětil Dan.

„Po stranách kolejnice jsou ta čerpadla, o kterých jsem před chvílí mluvil, ty zase doplní hladinu. Tak 3, 2, 1.“

Do hangáru se vyvalila voda. Vypadalo to, jako když se na ně řítí tsunami. Jen co se voda dotkla lodi, loď zvláštně zahučela, jako by ji snad už začala nasávat. Když už pak voda kompletně naplnila celý hangár, loď najednou vyrazila vpřed. Bleskově zrychlila a její letová dráha se stále rychleji zakřivovala do kolma. Až pak najednou tu bylo záhy modré nebe. T3.5 se ihned na to vrátila do vodorovné pozice a před nimi se ukázal horizont. Celá loď zatím tak zvláštně, jemně hučela a kolem nich přitom rychle utíkaly stromy a vesničky. Byla to chvíle a před nimi už byla vidět Praha.

„Letí to hodně rychle. Nejde to zpomalit?“ zeptal se Dan. A jak se zeptal, tak se ozval mechanický zvuk a loď začala zpomalovat.

„Křídla. Teď poletíme rychle asi jako vyhlídkové letadlo,“ hlásil Michal.

„Dobrý,“ poznamenal Dan.

„Jo, křídla jsou dobrý, ale při úniku není jejich používání úplně nejlepší. Během boje jdou totiž snadno trefit, a navíc jsou z půlky mimo štítovou bublinu,“ řekl Michal. Dolétli až k Praze a pomalu kroužili nad paneláky.

„Proč mi to vůbec říkáš?“ vyzvídal Dan podezíravě.

„I tohle ti přenechám, tak abys věděl, co s tím,“ na to Michal.

„Proč si ale zmínil boj? Myslíš si snad, že bych měl vědět, jak s tou lodí bojovat?“ vyzvídal dál Dan.

„Vlastně ano. Není to nikdy na škodu. Třeba já už s touhle lodí v bitvě byl,“ řekl Michal.

„A s kým jsi bojoval?“ zeptal se s obavami Dan.

„Jsi už připravený na pokračování? Dobře. No, obecně s řadou všelijakých mimozemšťanů. Samozřejmě, že ne všichni útočili přímo na tuhle konkrétní loď, totiž tohle není ani zdaleka jediná, ani ta největší loď, co jsem kdy řídil. Ale zkrátka, pokaždé, když jsem se v něčem ukázal ve vesmíru, dřív nebo později po mně někdo šel.“

„Všichni mimozemšťané jsou nepřátelští?“