Danova oslava skončila a Dan právě seděl sám v obývacím pokoji, kde sledoval v televizi nějaký náhodný film. Na stole se při tom válely poslední zbytky pohoštění, které bylo zapotřebí v dohledné době sníst, a právě s tím teď Dan matce vypomáhal. Vzpomněl si ale přitom, že ještě neotevřel ten dopis, co mu jeho praděda Michal přenechal. Šel tedy do kuchyně, kde Klára dělala večeři, a zeptal se jí:

„Mami, a co ten dopis od dědy, na který tak dlouho čekáme?“

„Jo, neboj se. Mám ho tady. Úplně jsem na něj během toho všeho zapomněla. Tak počkej, hned ho najdu,“ řekla a odběhla na okamžik od vaření. Vlezla do skříňky v ložnici, kam dopis před třemi dny přemístila, a podala ho Danovi.

„Tak mi pak řekni, co tam bylo tak tajného, teda pokud si to nechceš nechat jako tajemství, samozřejmě,“ řekla Klára, usmála se, vrátila se zpátky do kuchyně a pokračovala ve vaření. Dan se vrátil do obýváku, posadil se a opatrně otevřel dopis. Uvnitř obálky objevil ale jen menší proužek několikrát zpřehýbaného papíru, na kterém bylo napsáno: „Ahoj, doufám, že se ti daří. Mám pro tebe takový malý úkol. Souhlasíš?“ a vedle toho byla šipka dolů.

Dan odklopil následující varhánek papíru, kde stálo: „Dobře, přečti si další instrukci teprve, až splníš daný úkol.“ Opět tam byla šipka dolů. Dan zase ohrnul varhánek papíru a byl tam úkol: „Jdi do mé vily.“

Dan byl šťastný, dopis splnil jeho očekávání, a ještě je předčil. Bylo to až nereálné, auto a teď tohle… Čím si to zasloužil?

„Vypadá to na nějakou úkolovou hru. Třeba mi přenechal... kdoví... třeba nějaké skryté rodinné jmění, nebo tak. Jako honba za pokladem,“ pomyslel si.

„Tak, co to je?“ zazněl zvědavý a optimistický hlas Kláry z kuchyně.

„Myslím, že si to nechám jako tajemství,“ odpověděl Dan.

„Dobře…“ odpověděla trochu překvapená Klára a nechala Dana s jeho tajemstvím.

„Zítra… to bude hodně dobrý den,“ pomyslel si. Ačkoliv totiž bude neděle, byl už domluven s jistým Karlem Zeleným, že zítra tak jako tak převezme dům, a teď k tomu má ještě něco jako honbu za pokladem. Danovi totiž bylo, podle kalendáře, 18 let už 23. 9. a tehdy mu právě onen pan Zelený napsal mail:

„Dobrý den, pane Hedgehogu,

píši Vám ohledně převzetí vlastnictví nemovitosti Pražská 396, Podbělec. Píšu Vám právě v tento okamžik, protože jste dnešním dnem nabyl plnoletosti a převzetí je tak od tohoto okamžiku možné v kterýkoliv den v týdnu po předchozí domluvě.“ A e-mail dál pokračoval dalšími nudnými podrobnostmi.

Dan si ho tehdy kompletně celý pročetl a odpověděl, že jestli je možné převzít nemovitost v jakýkoliv den, neměl by tedy jen tak náhodou čas třeba o víkendu? Čekal ale zamítavou reakci. Ovšem když ten člověk psal jakýkoliv den, stálo to za pokus. Nemusel by zbytečně sbírat absenci ve škole.

K jeho údivu mu Karel Zelený odpověděl: „Ano, je to možné. Nedělá mi to žádný problém. Nijak mě nedělní termín neobtěžuje. Byl jsem vaším pradědečkem předem zaplacen a je přímo mou smluvní povinností Vám být k dispozici i o víkendech. Přál si totiž, aby byl celý proces dokončen co nejrychleji. Pokud tedy i Vy máte volno, můžeme se setkat klidně o víkendu. Celý proces je krátký a zabere jen pár minut. Jedná se čistě o předvedení předmětu, kontrolu totožnosti a stvrzovací podpis. Řekněte si čas a sejdeme se v Podbělci před domem.“

A právě tehdy si sjednal schůzku na neděli. Původní plán byl přijet autobusem, ale když teď měl vlastní auto, přijel vlastním autem. Auto pak zaparkoval na pravé straně silnice u chodníku před vilou, kde už na něj čekal nějaký tlustší úředník v saku a s tabletem v ruce.

„Tak takhle teda ten pan Zelený vypadá,“ proběhlo mu na okamžik hlavou. Pan Zelený měl na hlavě jen pár hnědých vlasů a zdál se být celý takový nedočkavý.

Zřejmě byl natěšený, že už to bude mít brzo za sebou a že se bude moci vrátit tam, odkud přijel, přestože v mailu psal, že mu to nečiní žádné potíže.

„Dobrý den,“ pozdravil ho Dan, který vylézal z auta.

„Dobrý den. Vy jste pan Ježek, respektive Hedgehog? Nevím, jestli se to překládá, nebo ne,“ řekl přívětivě Zelený.

„Ano, jsem. Hedgehog,“ potvrdil Dan.

„Výborně, tak já si vás teď jen vyfotím... Nesmějte se,“ řekl a namířil tablet na Dana a vyfotil ho. Něco si odťuknul v tabletu a pokračoval: „Požadovaný předmět?“

„Mám,“ odpověděl Dan a vytáhl z kapsy krabičku, kde měl uložený Michalův prsten.

„Mohu poprosit ten prsten?“ řekl Zelený a natáhl pravou ruku k Danovi. Dan krabičku otevřel a prsten mu předal.

Zelený si poté přesunul tablet též ke své pravačce, aby si ho vzápětí přidržel pravým předloktím u těla. Uvolněnou levačku hned poslal do své levé kapsy, odkud vytáhl jakési otevíratelné kulovité zařízení bílé barvy a vložil do něj prsten. Zařízení s prstenem uvnitř zavřel a to vzápětí jednoduše píplo a podsvítilo se zelenou barvou. A to už ho zase otevíral a s citem navracel prsten zpátky Danovi.

Hned ten podivný Pokéball zase uklidil zpátky a přehodil si tablet nazpět do levé ruky. Poté si z něj přečetl něco pro sebe a nakonec řekl k Danovi: „V pořádku. Píše, že Vám radí si ten prsten ponechat pro nějaký poslední úkol, nic dalšího pak už tu nespecifikuje.“ Něco zase odklepl na tabletu a konečně řekl:

„Teď mi sem už jen přiložte palec pro podpis a budeme hotovi.“ Dan tedy poslušně přiložil svůj palec na vyznačené pole na displeji tabletu, kde se pod displejem skrývala čtečka otisků prstů. Úředník se v rychlosti usmál, jako by to patřilo k jeho práci, a řekl:

„No a jinak je teď dům už skutečně Váš. Mějte se hezky. Mám, co potřebuji. Na shledanou.“

„Na shledanou,“ odpověděl Dan, kterého stejně překvapila tato ohromná rychlost vyřízení předávání vily, ačkoliv ho na ni úředník v mailu předem připravoval.

Posléze ještě chviličku a zároveň trochu nevěřícně sledoval pokojně odcházejícího úředníka, jak si to míří do svého černého auta stojícího před sousedním domem. Skutečně, to bylo asi vše. Dan si tedy vytáhl z kapsy klíče a šel k vile. Domovní branka byla elektronická a uvnitř klíčů byl zase malý vysílač. Branka se mu tedy díky tomu před nosem sama otevřela.

Vila byla taková, jakou si ji pamatoval, jen omítka byla nyní zarostlá břečťanem, který si chtěl dům přisvojit.

Dan si odemkl vstupní dveře a vešel do předsíně. Ani se nepřezouval a zamířil do chodby, co vedla jak napravo, tak i nalevo. Zamířil chodbou doleva a už se ocitl v obývacím pokoji. Bylo tam prázdno. Ano, všechen nábytek tam zůstal, ale i tak tam bylo prázdno. Dan vytáhl dopis a odhrnul další záhyb papíru. Stálo tam: „Najdi moji pracovnu a najdi poklad.“

Zamířil tedy do chodbičky přímo proti němu, na konci obývacího pokoje, a vstoupil do dveří napravo. Před ním se objevila ona celá dřevěná, leč moderní pracovna se stolkem, počítačem, rudým kobercem, nad kterým stál kruhový stoleček s reproduktorem, a se skříněmi podél zdí.

Dan poté začal postupně prohledávat pracovnu. Prohledal skříně, tam našel jen řadu papírů. Zásuvky pracovního stolu také neskrývaly žádné velké překvapení. To už hledal asi tak 10 minut. Tu skrz něj projel zvláštní pocit. Těžko to popsat slovy, ale najednou to na Dana nějak dopadlo. Jakási zasněnost. Možná nostalgie smíšená s pocitem absolutní přítomnosti. Když nad tím zauvažoval, rozhodně to ale byl zvláštní pocit, být tak sám v tak velkém domě, kde se dřív pořádaly rodinné sešlosti. Když se tak zapřemýšlel a uvolnil pozornost od okolí, napadlo ho ještě: „Počítač. Úkryt jako každý jiný. Praděda měl rád techniku, pokud ten poklad nebude fyzický, bude v paměti počítače, nebo... může být i fyzicky uvnitř počítačové skříně. Tam se ještě nepodíval. V kontextu dárků v podobě komponentů, co od něj dostával… No jasně.“

Odpojil počítač a vysunul ho ze stolu. V ten moment v počítačové skříni něco tlumeně spadlo. Dan hned obživl, ale hned se podivil: „Vždyť jsem to ale vůbec nemusel najít. Když mu na tom tak záleželo, mohl to prostě dát na poličku, abych to našel. Na druhou stranu, asi bych měl být rád. Udělal to asi tak, aby to nikdy jiný z rodiny náhodou nenašel, a taky mě nemá za úplného idiota.“ A začal rukou odšroubovávat lehce zašroubované šroubky. Počítači odpadla boční stěna a vypadl z něj silně a několikrát zabalený balíček. Přesně takový, ve kterých se pašovaly drogy. Dan se ulekl, zda mu praděda nepřenechal pozůstatek z nějakého nezákonného byznysu. Urychleně vytáhl papírek z kapsy, aby si přečetl další instrukci: „Ničeho se neboj a otevři ho.“

„Trefa. Je dobrý, jak byl předvídavý,“ řekl si s lehkým nadhledem. Položil tedy balíček na stůl a začal ho složitě rozbalovat. Zvědavost byla daleko silnější než jakékoliv obavy. Nakonec z balíčku vytáhl podivné černé válcovité zařízení s dlouhým, tenkým a průzračným krystalkem na vrchu. Bez něj by neměřilo víc než 8 cm, s ním tak 12 cm. Okolo krystalku se pak nacházela nějaká mírně vyhloubená kruhová drážka. Dál pak nebylo nic, jen ve spodku válečku se skrývalo jednoduché zapínání. Dan opět vytáhl dopis a na dalším záhybu stálo: „Vlož prsten do drážky a zapni. Nech se vést a prsten vem s sebou.“

I kdyby to byla bomba, Danova zvědavost byla nepotlačitelná a udělal to, co praděda Michal chtěl. Vložil prsten do drážky okolo krystalku. Ono zařízení dokonce prsten ještě samo mírně magneticky přitáhlo. Dan pak postavil zařízení na stůl a zapnul ho. Krystal začal modře zářit a zářil stále víc. Neustále byl jasnější a jasnější. Krystalek už nyní ozářil celou místnost modrým světlem jako reflektor… A v tom... se ozvalo cvaknutí a celý koberec v pracovně se najednou nadzdvihl. Dan jen vytřeštil oči a honem šel ten nadzvednutý koberec na druhé straně pracovny odhrnout. Pod ním na něj čekal otevřený poklop a za ním železné schůdky dolů.

Na jejich konci bylo světlo a šlo rozeznat betonovou podlahu. Vše bylo dobře podsvícené a bytelné, a tak se Dan nebál. Tedy ne natolik, aby nešel dolů. Nechal zařízení s krystalkem tak, jak bylo, vzal prsten a pak začal sestupovat dolů po žebříku.

„Tohle měl jako protiatomový kryt? Nebo k čemu to bylo? Uff. Ty jo. To je… no, zvláštní, minimálně zvláštní a jinak... trochu děsivý. Nebo nevím, jaký mám mít z toho pocit. Hm, ale tak… Praděda by mi ale určitě nedal za úkol něco, co by mě nějak ohrozilo,“ ubezpečil nakonec sám sebe, jak slézal dolů. Když jeho nohy narazily na zem, slezl už hodně hluboko. Tam čekala jenom kratičká betonová chodba ke dveřím jako od bankovního trezoru. „Sakra, tohle asi začíná být vážný,“ řekl si Dan. Ty dveře ho o tom jednoznačně přesvědčily. Hned se trochu rozhlédl okolo a připomněl si, že se to skutečně děje, že tohle je reálný svět a on našel takovéhle dveře pod barákem svého pradědy. Pak si povšiml, že je vedle nich i černý panel. Se vzrůstajícími obavami, do čeho se to namočil, vytáhl lehce rozklepanou rukou dopis pro další instrukce. „M45-CZ3-2100-D1L a dej prsten do drážky ve stolu naproti, jen to!“ stálo v dopise.

Co teď mělo větší sílu? Úzkost, nebo adrenalin z neznáma? Každopádně Dan opatrně došel k panelu a začal vyťukávat kód. S každým znakem, co zadal, se ozval pokaždé tlumený mechanický zvuk. Zarazil se a zjistil, že celý jeho pohyb rukou, a tedy tím pádem asi i otisky prstů a obličej, sleduje malá, skrytá a pohyblivá kamera pohybující se pod temnou částí panelu. Byl velice znepokojený. Hrůza a děs, doslova, ale cítil neustále potřebu dokončit to, do čeho byl vtažen. Dopsal tedy kód.

„Pro dokončení tvorby nového profilu potřebuji znát vaše celé pravé jméno,“ zaznělo od Michalovy umělé inteligence Ivanky.

„E. E-m. Dobře, stejně už asi teď o mně víte všechno... Daniel Hedgehog,“ odpověděl Dan a snažil se chovat co nejklidněji, jak to šlo.

„Hlasová signatura uložena. Profilová shoda nalezena. Všechny podmínky byly splněny. Přeji pěkný den, Danieli,“ řekla přátelsky a mohutné dveře se začaly rozkládat na menší a menší části. Bylo to až komicky složité a za nimi na něj pak čekala protáhlá, pološerá dílna. Po obou stranách místnosti stály na sobě vyskládané různé bedny, kde mezi nimi stály z obou stran místnosti i dvě velké vitríny.

Ve třech z nich stály ztemnělé postavy. Byly vysoké, masivní a humanoidní. Jo, a taky děsivé, jako všechno, i když možná o něco víc než to všechno ostatní. Ať už to ale bylo cokoliv, Dan byl přesvědčen, že to muselo za těch 5 let umřít, takže je asi v bezpečí. Prostředkem místnosti pak vedl snížený stůl a přímo proti němu, až na úplném konci místnosti, stál nějaký masivnější pult, nad kterým visela vypnutá ohromná televize. Na této obrazovce byl přilepený papír s namalovanou šipkou směrem dolů, který mu tam tehdy před 5 lety zanechal Michal.

Dan se opatrně proplížil až k onomu pultu, kde našel, kromě klávesnice a myši, opět jakési zařízení s kruhovou drážkou na prsten. Byla to zřejmě čtečka, která byla na pohled ledabyle připojená, protože bylo vidět, jak od ní vedou jednotlivé malé drátky svázané ve větším copu dál skrz vyvrtaný otvor až dovnitř pultu. Dan s nulovým očekáváním vložil prsten do čtečky. O to víc se polekal, když se v reakci na to obrazovka před ním sama zapnula. Dan odstoupil o pár kroků dozadu, aby se podíval lépe, co na ní je. Byl tam statický obraz modře zářícího M v kruhu a pod tím se něco načítalo. S každými dalšími hotovými 10 % se něco v místnosti rozsvěcelo a zapínalo. Nejdříve malá světla na stropě, poté se rozsvítil snížený stůl. Betonové zdi se podsvítily modrým světlem z LED pásků na podlaze přilepených těsně ke zdi. Rozsvítily se i vitríny, a tak už bylo teď dobře poznat, co se v nich vlastně nachází. Dan teď viděl, že se jedná o nějaké bojové obleky, či snad androidy? Hodně podivná věc a každý z nich byl úplně jiný.

Celá místnost se i nadále plnila bílo-modrým světlem. Rozsvítila se pak i velká světla na stropě, která pak už místnost kompletně osvítila. Na sníženém stole se nyní ukázal i hologram nedokončeného projektu. Jednalo se o něco, co se podobalo vznášedlu a motorce zároveň. Okolo té věci se válelo mnoho volných holografických součástek. Nadepsáno to bylo projekt M.O.P.S. Malý osobní podvodní stroj.

Dan svůj pohled přesunul zpět na obrazovku, kde načítání v ten okamžik právě skončilo. Najednou se za ním rozbilo sklo vitríny. Dan se bleskově otočil a panicky couval co nejdál do rohu místnosti.

Proti němu totiž už kráčel jeden z těch obleků. Tenhle byl černý, lesklý a zároveň hladký. Byla to robotická postava vysokého a širokého kulturisty, okolo jehož falešných svalů svítily tenké modré linky. Až na druhý pohled bylo vidět, že se ve skutečnosti skládal z mnoha menších částí, které k sobě perfektně pasovaly a možná, že se i každá z nich mohla na požádání sama otevřít. S objemem, jakým zabíral, se do něj mohlo vejít dost zajímavého vybavení.

„Ahoj, Dane...“ ozval se hlas z obleku a na jeho prázdné, hladké hlavě se rozsvítila modrá, pohybující se imitace pradědovy staré tváře.