Mokirův zákaz startu byl nyní oficiálně zrušen a všichni tři už se hrnuli na svá místa v pilotní kabině. Oril na svém místě něco zmáčkl na boku svého stolku a celá loď se rázem rozsvítila modročerveným světlem. Na velkých sklech všude kolem dokola kabiny naskakovaly promítané červené popisky okolí. Z původně plochých stolků Orila a Draina navíc vyjely zahnuté a průsvitné displejové fólie, které se ihned lehce naklonily dopředu a začaly se na nich zobrazovat nástroje pro let. Oba tak mohli od nynějška na svých panelech dělat cokoliv jiného, a přesto neztratit možnost ihned provést například úhybný manévr.

„Můžeme?“ zeptala se Lirin.

„Potvrzuji,“ zaznělo od Orila.

„Kontrolo, jednotka J16, loď Vega, dok 14. Žádáme o povolení k odletu,“ hlásil Draine.

„Povolení uděleno,“ zaznělo z počítače a vrata hangáru se otevřela. Vega zažehla své velké motory a ty se vzápětí lehce sklopily dozadu. Vega díky tomu pomalu vyletěla z hangáru do volného prostoru plného zavřených vrat od ostatních hangárů. Celé to tak působilo, skoro jako by teď stáli uprostřed jednoho velkého dutého úlu.

„Na pokyn, kapitánko,“ zahlásil Draine a falešně důležitě zdůraznil právě slovo „kapitánko“.

„Leťte,“ pokynula s lehkým úsměvem Lirin. Draine odťukl úhel náklonu lodi a přejel posuvníkem rychlosti na displeji do maximální pozice. Vega se na místě začala natáčet směrem k obloze, a když už stála naprosto vertikálně, předkem lodi přímo proti obloze, bleskově vystřelila z prostoru hangárů. A to už byla vysoko nad hangáry, stále výš a výš, rychleji a rychleji. Za nimi se celé město děsivě rychle oddalovalo, až nebylo vidět vůbec. Dostali se hned na okraj atmosféry, odkud dál vyletěli až do volného vesmíru.

Prostor před nimi se poté začal propadat a zářit, jak se hroutil do trychtýře, do vytlačené trhliny v prostoru. Skulina v prostoru je poté nasála a mírně to s nimi při vstupu drclo. V dalším okamžiku už prostor okolo nich následně vyplňovaly jen mihotavé zářivé šmouhy, které patřily energetickým mrakům. Velké koncentrované mraky energie byly otisky hmoty z reálného prostoru, která vytlačovala do prostorového tunelu svůj energetický stín. Každý větší mrak byl energetickou reprezentací hvězdy. Podle toho, kolik hmoty a energie se ve hvězdě nacházelo, byl její energetický stín v prostorovém tunelu větší a hustší. Dalo se jimi proletět, jen to s lodí vždycky zaklepalo. Jak moc, to záviselo na hmotnosti hvězdy.

Na FC-506 evakuace právě končila. Z planetky urychleně vzlétaly poslední lodě. Vergabein si společně s úklidovou četou nastoupil do té úplně poslední a hned na to všichni společně vzlétli. Na vzlétající loď při tom ale vzhlíželo 11 postav ve špinavých oblecích, které zůstaly stát na betonové plošině. „…ani si toho nevšimneš, Vekenile. Jen světlo a nic víc,“ uklidňovala postava úplně na kraji hloučku tu hned vedle a držela ji za ruku, tak romanticky, jak to jen oblek umožňoval. Loď s Vergabeinem a úklidovou četou jim zatím rychle zmizela z dohledu.

To už se u planetky objevila Vega. Před její posádkou se ukázala tmavě šedá planetka, které chyběl velký kus, jako kdyby do ní někdo kousl. To, co jí chybělo, pak obíhalo okolo ní jako malé měsíce. A zároveň s ní zahlédli i konvoj žlutých lodí, které velice rychle mizely v prostorovém tunelu.

„Sledujte je! Zneškodněte je!“ hystericky ze sebe vydala Lirin, překvapená tím, co právě teď viděla. Nečekala, že by skutečně zde na někoho narazila. Oril si převzal zbraně.

Z obou stran Vegy se pohotově vysunula dvojice kanónů a Draine se mezitím horlivě snažil co nejvíc přiblížit. VER-6 byly ale velice rychlé. Viditelná část jich už stačila zatím zmizet. Oril střelbu přenechal počítači a snažil se teď zjistit, kam ty lodě letí, a připravoval se na umístění tzv. „vodítka“. Což byl speciální maličký dron, který se dokázal přichytit k lodi, i když měla zapnutý štít. Nebyl to pro něj problém. Oskenoval protivníkův štít a vytvořil si opačně nabité pole, kterým se na něj magneticky přilepil.

To už i na palubě VER-6 propukla panika. „Pane, už nás našli,“ hlásil pilot za přepážkou ostatním pasažérům sedícím vzadu mezi zářivými přepravkami Gorínia. „Jedna zásahová loď. Útok na váš povel,“ pokračoval pilot.

„Ne, rychle utečte, ať nikdo neútočí, pokud nemusí. Musíme se odsud rychle dostat pryč. Potřebujeme hlavně to Gorínium, na těchhle nesejde,“ zavelel Vergabein.

„Provedu!“ oznámil pilot. To už ale začaly dopadat první výstřely na poslední lodě v konvoji. VER-6ky ale měly dobrý štít, většinu energie střel pohltily. Vega tedy koncentrovala veškerou svou palbu pouze na nejposlednější loď, tedy na tu s Vergabeinem. Pilot ohlásil Vergabeinovi: „Zaměřili se na nás, štíty drží, ale vážně vyčerpávají zdroj, brzy nezbyde ani na malý skok.“

„Pusťte mě k zadnímu kanónu,“ rozhodl Vergabein. Přepážka do pilotní kabiny se mu otevřela a Vergabein vklouzl do malé kabiny pro dva piloty. Stoupl si za pilota a vzal si z uzavřené skříňky pověšené na přepážce bílou krabičku. Otevřel ji a uvnitř našel 3 cm široké neprůhledné bílé brýle s tlačítkem navrchu. Vypadaly jako brýle pro virtuální realitu. Nasadil si je a rázem se zpoza hladkého pláště žluté lodi vysunul jasně bílý kanón se zářivým modrým kruhovým základem, z nějž vedla postupně se zužující, dlouhá, polootevřená hlaveň.

Tu Vergabein uviděl okolí lodi ze své pozice, na vrchu kanónu se totiž nacházela malá kamerka. Hned jak se rozkoukal, začal Veze oplácet palbu.

„Máš už to vodítko?“ ptala se ve spěchu Lirin Orila a sledovala při tom, jak jim všechny lodě postupně mizí před očima.

„Lituju, nejde to. Loď hlásí chybu,“ konstatoval zoufale Oril.

„Oprav to, ty jsi expert, sprav to!“ snažila se Lirin.

„Opakuju ti, Lirin, nejde to. Je to přímo systémová blokace,“ odpovídal stále zoufalejším tónem Oril a zoufale se to snažil všemožně obejít. Stres se stupňoval s každou odlétlou lodí.

Vergabein teď schválně přetížil kanón na maximum a vypálil nejsilnější dávku, co uměl. Jasná modrá střela rozzářila temnotu okolního vesmíru, zářila daleko více než všechny ostatní střely, a přímo zasáhla Vegu. Nic se ale kupodivu nestalo. Střela viditelně osvítila štít Vegy, který se při zásahu na chvilku zdeformoval a promáčkl. Mimo to ale střela nezpůsobila lodi žádné poškození. Zvláštní.

„Tak co?“ zeptal se Vergabein pilota.

„Nic,“ konstatoval pilot.

„Ani ťuk. Všechno pohltil štít. Ta střela s ním v momentě splynula,“ dodal pilot.

„To snad není možný!“ naštval se Vergabein a strhl si brýle.

„Proč jim naše zbraně nic nedělají?!“ dožadoval se vysvětlení Vergabein a řval na celé kolo na pilota.

„A, a aj. Já vážně nevím,“ blekotal pilot.

„To snad není možný!“ zvolala Lirin, které se před očima ztrácela celá flotila VER-6. „Co ta poslední, už jste ji zneškodnili?“ zeptala se.

„No, to…“ udiveně nedokončil větu Draine.

„Co se děje?“ zeptala se Lirin s obavou v hlase.

„Už nemůžu ani střílet, je to zablokované. Oril svým hrabáním v systému asi zapnul nějaký režim proti krádeži, nebo co,“ hlásil udivený Draine. Lirin se šla podívat na vlastní oči blíž, co se to děje. Mezitím už byly skoro všechny lodě pryč. Všeobecná frustrace rostla.

„Ukaž,“ řekla už klidně, s jistou únavou, Lirin, když už stála u Draina. Přes celý displej mu křičela rudá varovná cedule s malým písmem uprostřed: „Příkaz system.Fire a system.Stalk není možné provést. Chyba Tport_detect error 4, nalezena shodná dvojitá signatura. Vyhledejte nejbližší MSS servis a přestaňte se hrabat v té lodi.“

„Co to je?“ divila se Lirin s jistým rozrušením a znechucením v hlase zároveň.

A nyní už i Vergabeinova loď odletěla. Lirin mírně navztekaně švihla svou levou rukou dolů a hned na to řekla: „Úžasný, vážně... No nic, dejte to alespoň zpět do letuschopného stavu. Až tohle hodím na hlavu Mokirovi... Záznam systémových procesů jsme nahrávali?“

„Jako vždycky,“ řekl Oril. A cedule ihned sama zmizela.

„Co jsi udělal?“ zajímala se Lirin.

„Nic, ještě jsem nic nestihl udělat,“ vydal ze sebe s opatrností Oril.

„Tak proč to teď vypadá, že to celé zas funguje?“ řekla trochu podrážděně Lirin, která, stejně jako Oril a Draine, absolutně nechápala, co se to děje.

„Nevím...“ řekl Oril a začal prohledávat nabídky v menu a najednou objevil: „Oh... Na té planetce jsou známky života.“

„Nechtění pasažéři? Alespoň něco. Budou nám snad schopni něco povyprávět o tom, co se tu dělo. Leťte pro ně a dejte si pozor na nějakou protivzdušnou obranu, mohla by být aktivní.“

Objevení potenciálních svědků dokázalo přinést jejímu velkému vnitřnímu rozhořčení z jejich selhání alespoň částečnou útěchu. Vega tedy zamířila k planetce.

Na povrchu planetky už mezitím zbylí dělníci leželi společně na zemi a tvořili tak dohromady velký kruh, nohama k sobě tak, že měli zároveň roztažené paže a drželi se za ruce. Nebyli mrtví, jen pokojně čekali a rituálně odříkávali: „… a Verrill nás pokojně vezme do svého domu. Verrill, věčné slunce, osvoboď nás od našich chyb a selhání. Naplň naše srdce radostí a vděčností za vše dobré i špatné, co…“ Jejich náboženský rituál ale přerušil zvuk. Všichni totiž zaslechli zdáli zvuk zpomalujících motorů, což jim na okamžik dodalo naději, že se přece jen možná milosrdná Verrill o nich dozvěděla, smilovala se a nechala pro ně poslat ještě jednu VER-6. V okamžiku se ale místo VER-6 vynořila Vega, což kupodivu všechny k smrti vyděsilo.

„Dartatuni, Dartatuni! Jdou si pro nás! Věčné slunce, spraž je svým světlem,“ volali dělníci ve skafandrech, kteří už byli na nohou a mírně bojácně couvali od místa, kam Vega přistávala.

„Páni...“ pronesl Oril, když se podíval na důlní komplex a vytěženou oblast. „Tady se muselo dlouho těžit. Jak to vypadá, kdyby jim to nebouchlo, nikdy bychom to nezjistili,“ dodal Oril.

„Vskutku impozantní,“ zaznělo od Lirin, ale nenechala se tím rozptylovat: „Honem, obleky, atmosféra se nedá dýchat, je řídká a bez kyslíku. Jo, a udělejte si je ale průhledné, zdá se, že se bojí. Orile, pojď se mnou, budu možná potřebovat někoho na nošení.“

„Lirin!“ ozval se Draine.

„Ano?“ odpověděla.

„Jsou tam nálože, hodně, chtěli zahladit stopy dřív, než sem přiletíme. Máte málo času, jak hádám, jakože MÁLO času,“ varoval Draine.

„Tak honem!“ řekla Lirin. A Lirin s Orilem už během okamžiku na sebe hodili své obleky v zadní části Vegy a společně vyšli postavám ve skafandrech vstříc. Hned na ně promluvila:

„Vím, že mi asi nerozumíte a nemáme ani čas na překlad a nějakou dlouhou řeč. Takže, CHCEME VÁM POMOCT,“ řekla pomalu, nahlas a zřetelně, i když věděla, že jí to bude asi k ničemu, a tak tiše dodala: „Věřte tomu nebo ne.“

Oril a Lirin natáhli obě své ruce dopředu a opakovaným zatínáním pěstí začali omračovat dělníky modrými záblesky vycházejícími přímo z předloktí jejich obleků. Čtyři padli hned k zemi a ostatní se zděsili a začali utíkat.

„Ne, prosím!“ zavolala na ně Lirin a rozběhla se za nimi. Hnula levou pěstí k tělu a vzlétla tak dva metry do vzduchu, zatímco druhou napřaženou rukou trefovala utíkající postavy. „Ty je odnášej,“ křikla na Orila. Pracovníci kličkovali velice dobře. Tři ještě neomráčení už běželi zpátky po mostě k továrně. Oril mezitím rychle začal zvedat a nakládat všechny omráčené do Vegy. Už zbývali jen dva, kteří nebyli omráčení, ti se chytili za ruce a ještě přidali.

Lirin na ně z dálky zamířila a úspěšně je oba téměř najednou omráčila.

„Nechcete pomoct?“ ozval se Draine z vysílačky. Lirin slétla k zemi, čapla každou postavu do jedné ruky. S dělníky v obou rukou hned vyrazila zpátky k lodi.

„Už jsem skončila. Nevíme přece, kolik ještě máme času, musíš hned odletět, až ti řeknu. Připrav se,“ řekla Lirin k Drainovi.

Lirin těžkopádně přiletěla s oběma omráčenými dělníky až do lodi, tam omráčené dělníky položila na podlahu a letěla hned pro další, co se ještě váleli venku. Zbývalo nalodit ještě šest osob. Oril nesl další dva. Mezitím se odpočet u náloží neúprosně blížil ke svému konci. Lirin čapla další dva a nesla je rychle do lodi. Položila je na hromadu k ostatním, chytla se výstužné konstrukce a sledovala Orila, jak přicházel s posledními dvěma omráčenými v rukou.

„Tak honem!“ zavolala Lirin. Jen co Oril vstoupil do lodi, zavolala: „Teď!“ Draine aktivoval zavírání dveří a maximální výkon motorů. Loď se vznesla do vzduchu.

Odpočet ale skončil. Vega už stáčela motory, aby vyletěla přímo kolmo vzhůru. Celá továrna se ale nyní rozzářila oslepujícím bílým světlem, které se rychle šířilo. Mezitím už Vega rapidně zrychlovala a snažila se uniknout. Dveře se už skoro zavřely, už jen škvírkou dovnitř prosvítalo ono jasně bílé světlo z továrny. Najednou ale bylo bílé světlo úplně všude.