„Pochopitelně,“ uznal Mokir, ale hned dodal: „Ale ne dřív, než vám připravím loď, protože vy nevíte, jestli nebudete potřebovat energii i na boj, a na to byste už v současné době neměli.“

A hned laskavě nabídl: „No, když už máme tu chvíli, nechcete si na to čekání sednout? Napít se a třeba si dojít na záchod. Já vím, ve Veze je ta možnost taky, ale za takových necivilizovaných podmínek a vy už jste kolik… 11, 12 čaper na cestě. Pojďte.“

Mávl packou a už je vedl do uzavřeného zázemí v levé straně hangáru, kde za stolkem v malé kuchyňce seděl další technik. A pak, zády k nim, zvolal: „Vždyť i ta výkonnost musí bez pauzy jít dolů. Co takhle horká čokoláda, sice z prášku, takže to bude spíš kakao, ale budiž. Je mi u ocasu, jestli to nestihnete dopít, všechno se počítá. Mělo by vás to trochu restartovat před cestou.“

Oril v reakci na nabídku se zájmem pohodil hlavou a koukl se po kolezích, a i ti nakonec nápad mlčky přijali. Sice s jistou počáteční zdrženlivostí, ale přijali.

Někoho možná mohlo napadnout: a co kafe? No, kafe se nepovolovalo, protože kofein byl označený jako droga. Problém mimo jiné byl také v tom, že na něj každý druh mimozemšťanů reagoval jinak, a tak se zkrátka pro klid všech raději zakázal. Takže připadalo v úvahu jen kafe bez kofeinu či něco na ten způsob od Jaspitusanů, a to už Mokir raději rovnou zvolil horkou čokoládu, která je také výtečná a patří do ní cukr, který by jim dodal energii.

Naneštěstí, tahle pauzička na horkou čokoládu je mohla vyjít draho. FC-506 byla totiž, jak na potvoru, zrovna domovem onoho problému, od kterého měly ty goríniové návnady členy OSP odlákat.

A zrovna právě v ten stejný okamžik, co všichni vcházeli do kuchyňky, už z povrchu této potemnělé, hornaté planetky vzlétaly celé zástupy malých a podlouhlých přepravních lodí s jasně citrónově žlutým nátěrem. Ty lodě se nazývaly VER-6 a na každé z nich byl namalovaný jakýsi černý znak proškrtnutého čtverce, z jehož každé strany vycházel jeden tenký cíp hvězdy. Předek lodi pak měl tvar prosklené půlkoule zasazené v dlouhém těle se dvěma páry křídel, přičemž z okraje každého křídla čouhala jedna hlaveň.

Do každé z těchto lodí pak nastupovaly, na takové široké železobetonové přistávací ploše, vždy dvě postavy ve velmi špinavých bílých skafandrech, tedy momentálně šedých. Vezly si při tom s sebou na levitujícím vozíku balík tří velkých válců plných žlutě zářícího materiálu, Gorínia. Jen co byla loď naplněná, rychle odletěla pryč a na její místo přiletěla další.

Důvodem toho všeho povyku byla dva kilometry vzdálená ohromná továrna o velikosti menšího města, která stála na jakémsi skalním ostrově a zdála se být poměrně poškozená nějakým výbuchem. Jednalo se o skalní ostrov, protože jinak všude okolo se už rozprostíraly ohromné propasti od intenzivní těžby. Všechno, všechno kolem dokola bylo vyhloubené od dolování, jen skála s továrnou na vrchu stála tam, kde se nacházela původní výška terénu.

Některé části dolu už byly roky nečinné a těžba tam kompletně přestala, ovšem jiné byly naopak až moc živé. Nalevo od továrny se nacházel zřejmě nejnovější důl, ovšem ten nevypadal vůbec dobře. Byl kompletně a do hloubky zdemolovaný silným výbuchem. Takže to už vlastně nebyl důl, ale jen obyčejný spálený kráter, ze kterého se i nadále mírně kouřilo. Kráter byl tak ohromný, že ačkoliv muselo být epicentrum výbuchu značně daleko od továrny – jinak by tam totiž už žádná nestála –, přesto alespoň částečně zasahoval okraj kráteru do skalního masivu s továrnou.

Hned u okraje kráteru stály zčernalé konstrukce z obnaženého a pokrouceného železa, co bývaly kdysi budovami na čištění surového Gorínia. Z dalších poškozených budov vyjížděli dělníci s vozíky plnými zachráněného Gorínia k ohromnému mostu přes důlní propast, na jehož druhém konci na ně čekala přistávací plošina. Na mostě se z dělníků stával dav, který most ovšem zcela zaplnil. Dav se tam značně zpomalil a opatrně po mostu postupoval na druhou stranu.

„Tak honem, přidejte, rychle, rychle. Téhle nehody si už nemohli nevšimnout. OSP a Dartatuni tu budou určitě za chvíli. Nevíme, kolik ještě máme času, než na nás přijdou. Ty falešné incidenty nám sice daly trochu času, ale nehodlám tolik pokoušet štěstí, abych tu ztrácel čas s nějakými zpomalenci. Naložte náklad, najděte si volné místo v lodi a zmizte. Kdo tu zůstane déle, zmizí brzy jako tahle planetka. Úklidová četa už pracuje na zahlazení všech stop,“ zvolával do vysílaček jistý Vergabein, který stál v černém skafandru naproti všem přicházejícím dělníkům a rozřazoval je do lodí.

Desítky osob rychle mizely v lodích VER-6 i se svými vozíky. Plné lodě nadále rychle odlétaly a na jejich místo hned přilétaly prázdné. Celé to připomínalo pilné mravence, co si zachraňují svou kořist a odnášejí si ji do bezpečí.

V samotné továrně už mezitím skupinka osob v sytě bílo-žlutých oblecích pokládala na každé větší rozcestí boxy s výbušninou. Jednalo se v podstatě jen o Gorinium obohacené o pár složek, které ho dělaly ještě ničivějším.

„Sektor 19 je připravený,“ oznámila do éteru osoba, co se právě zvedala od připravené nálože, a mávla do dálky červeným signalizačním světlem nad hlavou.

„Sektor 20 už je taky připravený,“ sdělila jim přes vysílačku osoba v dálce a dodatečně signalizovala opět signalizačním světlem.

„Vergabeine, úklidová četa je tady hotová. Spouštím odpočet. Zrychlete to tam,“ oznámila poté do vysílačky osoba v sektoru 19 a ve vysílačce se vzápětí ozval i onen druhý hlas a doplnil: „Ty, co tam budou, až přijdeme, tu necháváme. Takhle jim to vyřiďte a třeba si pospíší.“

„Vergabein slyší, rozumí a vyřídí,“ zazněl ve vysílačce třetí, Vergabeinův hlas.

Vergabein pak naproti všem dělníkům s vozíčky zahlásil: „Úklidová četa skončila, kdo tu bude, až přijdou, zůstává tu.“ Dav se znatelně pohnul, několika osobám při tom dokonce málem náklad vypadl, jak přidali, aby se stihli nalodit.

To naproti tomu na Jaspitusu teď měli pohodu. Zásahová jednotka OSP si krátila čekací dobu povídáním si s Mokirem v kuchyňce u vypitého šálku horké čokolády a po očku sledovali, jak loď dobíjejí. Jejich hlavní oblastí zájmu byl teď pro ně jejich hostitel, o kterém toho překvapivě věděli jen málo.

Ačkoliv se totiž s Mokirem již nějakou dobu vídali a něco málo o něm věděli, vždy šlo při jejich vzájemné komunikaci převážně o pracovní záležitosti. A když čas od času nemluvili o práci, nezacházel Mokir v tématech nijak do hloubky. Co se tedy týkalo jeho života, koníčků a názorů, tak se toho o něm v podstatě za tu dobu moc nedozvěděli. A tak, když teď stejně museli čekat, využili šance, aby se o svém kolegovi dozvěděli něco víc, a vyzvídali jako šílení.

Všichni tři teď pozorně poslouchali Mokirovu odpověď na dříve položený dotaz: „Lurd už dokončil školu a chystá se nastoupit ke mně.“

„Tak to je hezké, že to budete mít jako rodinné povolání,“ zareagovala Lirin.

„Stejně to je pro mě nepochopitelné, že si všech těch 24 vnoučat pamatujete a máte o nich přehled,“ zapojil se do konverzace zase fascinovaný Oril.

„Jak jste vůbec tehdy zvládal uživit svých osm dětí?“ zajímal se Draine.

Mokir začal vysvětlovat: „Tak v době, kdy jsem byl ještě blbej a stal jsem se osminásobným otcem, jsem potkal někoho, kdo to uměl s penězi a zrovna potřeboval někoho spolehlivého, kdo by se mu staral o lodě, a to mě zachránilo. Platil hodně dobře.“

„A kde, že jste předtím pracoval?“ zajímal se opět Draine.

„Tak si to spočítejte, od kdy tu jsem, a když teď víte, jak dobře jsem se měl, není to těžké uhodnout. Teda pokud vás na akademii učili, proč a jak vzniklo Společenství planet. Doufám ale, že to ihned nenabonzujete veliteli. Ono by mi to teď vlastně mohlo být jedno, kdyby se to někdo dozvěděl, jen to nechci moc roztrubovat, abych to třeba ještě Lurdovi nějak nepokazil...“

To zaujalo Lirin: „Nechcete nám snad naznačit, že jste pracoval u toho, co…“

„Jo, a strašně mu do teď křivdíte,“ dodal Mokir se stařeckou rozhodností a rozvedl: „Teda ne vy, ale Společenství planet a OSP. Jo, pravda, dělal podivné věci, to ano, ale vždy se pak nakonec ukázalo, že to vlastně bylo dobře.“

„Pravda, tohle bych moc nerozhlašovala. Společenství planet ho uznalo zločincem za nespočet věcí. Je toho tolik, že kdyby si to měl všechno odsedět, tak by snad i po 200 letech neměl odsezeno všechno,“ dodala Lirin, která brala jeho výrok o ukřivděném zločinci s velkou rezervou.

Než cokoliv stihli ještě říci, už na ně přes sklo kuchyňky ukázal jakýsi jaspituský pracovník, že mohou letět.

„Tak běžte, už máte loď připravenou,“ řekl jim nyní mírně posmutnělý Mokir. Lirin, Draine a Oril tedy rychle vyklidili kuchyňku a zamířili k lodi, zatímco Mokir zůstal v kuchyňce dál sedět a jen tak lehce ironicky poznamenal:

„No jo, zločinec. 70 let a nic.“

A dodal ještě: „Doufal jsem, že už za tu dobu historie svoje stanovisko přehodnotí.“

Pak si vytáhl z jedné kapsy v montérkách něco jako maličký mobil a zrušil na něm zákaz startu.