„My teď hlavně musíme OPATRNĚ zjistit, jestli tu něco po tom nezůstalo, co by nám řeklo víc. Jakékoliv trosky budou super,“ řekla Lirin. Draine udělal první krok přes okraj kráteru. Dupl při tom botou a z její zadní strany, za patou, z ní vyjel ozubený nůž, který ho zachytil na místě. Pomalu přenesl váhu a zůstal viset na botě čelem dolů ze svahu. „Ale jo, tady to jde. Jinde je skála moc tvrdá, nebo měkká, ale tady ta funkce konečně najde svoje uplatnění. Prach a led, krása,“ zhodnotil a vydal se dolů, při každém kroku si dupl, aby se ho to zachytilo na místě. Oril ale mírně nejistým tónem dodal: „A- a nebo to prostě přeletíš až do středu.“

„Když to jde i jinak... Nebudu plýtvat energií. Na vás pak tady něco vyskočí a jediný, komu ještě půjde létání, budu já,“ řekl Draine, zatímco ti dva za pomoci maličkých trysek uvnitř obleku přeletěli až do středu kráteru, odkud pozorovali, jak si to Draine šlape k nim.

„Máme stejné přístroje. Vidíš to, co já vidím,“ řekl Oril, když četl ze svého displeje v helmě.

„Moc tu toho nezbylo,“ pokračovala Lirin, „Můžeme ještě to tady celé obletět a udělat 3D sken. Pak bychom mohli dopočítat velikost nálože a pozici fragmentů i kusu, který vybuchl. Tady to bude samé maličké střepiny.“

„Hele, ty střepino,“ ozval se Draine, „moje úžasná konzervativní metoda ti našla celkem velký kus.“ A mával na ně deseticentimetrovým plechem. Oba počkali, až k nim dojde, a pak jim předal plech.

Oril si ho vzal do ruky a řekl: „Obyčejný hliník s fólií na druhé straně. Zajímavé.“

„Pročpak?“ zeptal se Draine.

„Protože je to tak obyčejné. Být to součástí lodi, která létala na Gorínium, a kterou to pak roztrhalo uvnitř prostorového tunelu, takže její trosky a zbytky Gorínia rozházelo tak daleko od sebe, bylo by to cokoliv jiného než jen obyčejný hliník,“ vysvětlil Oril.

„Máme zatím jeden fragment. To chce víc,“ rozhodla Lirin.

„Jjo,“ potvrdil Oril a klekl si. „No, pokud to bouchlo do všech směrů, tak by mělo být i něco pod touhle natavenou horninou. Přímo pod místem výbuchu. Podloží je tady, na to, jak Draine otestoval, dobré.“

Lirin ještě zauvažovala: „Kdo říká, že to nemohla být primitivnější civilizace? Zkoušeli, co Gorinium dovede, a teď už to vědí.“

„Jo, to je dobrý postřeh. Nemusel to být nikdo, o kom víme,“ odpověděl jí Oril.

„No, já jdu hledat další na druhou stranu kráteru,“ ohlásil Draine a zase odešel.

Oril se na zemi zoufale nadechl a povzdechl: „Ach jo. Je to tam pevné. Takže si budu muset plýtvat energii na laserový řezák, myslím, že vzhledem k tomu, jak narychlo jsme odlétali, nic jiného jsme nebrali.“

„Ne,“ řekla Lirin.

„No jo, no, tak jestli něco podobného najdou i ostatní, tak stejně budeme muset nejdřív na Jaspitus pro plazmovou pilku a další náčiní, jestli máme něco zjistit.“

„Vidím to taky tak. Odeber, co můžeš. Podíváme se rychle na pár dalších míst, co budou po cestě, a na Jaspitusu se na to pořádně vybavíme a vrátíme se na všechna ta místa se vším, co bude potřeba.“

Oril napřáhl předloktí a začal jasným paprskem řezat do země. Do okolí tryskala pára z rozpuštěného ledu a spáleného prachu. Když udělal s paprskem velkou krychli, udělal ještě z jedné strany sešikmenou oblast, aby ji mohl nakonec uříznout i zespodu.

Draine mezitím vesele hledal po okolí střepiny po svém. Když Oril nakonec skončil, čekala na něj čtyřicetikilová krychle, kterou mu ovšem technika uvnitř obleku pomohla hravě odnést. Lirin pak zavolala na Draina a všichni se společně vrátili zpátky do Vegy, kde hned zamířili k další rudé tečce na mapě. Tam se ale příběh opakoval. Taktéž to byla pustina bez života s minimálními známkami po čemkoliv jiném, co by mohlo vysvětlovat, co na takovém místě dělalo zařízení na Gorínium. Kdyby tak alespoň šlo zjistit, o jaké zařízení šlo, ale kdepak, vždy našli jen zbytky nádoby. Jako by to snad bylo schválně.

A co když bylo? Ta varianta se už dost nabízela. Menší goríniové nálože dostatečně velké na to, aby to zaznamenaly satelity a vyslaly na místo hlídku. Gorínium totiž bylo pro jeho neekologičnost a rizikovost zakázané a bylo tedy povinností OSP zadržet kohokoliv, kdo by s ním měl co dočinění, a zjistit jeho úmysly.

Když se po třetím neúspěchu Lirin vrátila se svými kolegy do Vegy, čekal na ně na počítači Berindr, aby jim sdělil:

„Už jich je 42.“

A každá z těch teček byla stejně významná. Už to bylo očividné. Někdo odvádí jejich pozornost. O to ovšem bylo důležitější každý případ rychle prověřit, protože to znamenalo, že se někdo snažil mezi těmi všemi falešnými poplachy skrýt něco zásadního.

Žádný podrobný průzkum už se napříště nekonal. Rychle skočili na místo, proskenovali ho skenery v lodi a skočili dál. Po celkově osmi navštívených místech, která měli po cestě, se Lirin s Vegou konečně vrátila na Jaspitus. Kam hlášení ze satelitů přicházela se zpožděním a v daných intervalech, a tak každou hodinu bylo případů skokově stále víc a víc. Když s vybitou Vegou a částečně vybitými obleky doletěli do svého hangáru, nestačili se divit vlastním očím.

Všude byl chaos a shon. Nové Vegy přilétaly a odlétaly s posádkou složenou z právě povolaných záloh. Nechali tedy loď s obleky v hangáru dobíjet a odešli ve svých běžných rudě černých uniformách do sídla OSP za Berindrem. Tu jim ale přišlo na jejich kapesní zařízení oznámení, že už mají přidělený nový cíl. Lirin tedy přidala do kroku a šla za Berindrem, co to má znamenat, že se teď vrátili a že pokud jim nepřidělí novou loď, nemůžou přece letět zase přes celý Blok vesmíru.

Svižným krokem si to vyšla z šestihranných vertikálních hangárů na uměle zarovnané prostranství propojující hangáry s nemocnicí a budovou OSP. Uprostřed tohoto trojúhelníku budov se pak schovával maličký ostrůvek zeleně, kde stály zabodnuté stožáry s vlajkami. Vlajka Společenství planet měla podobu jasné komety na černém nebi plném malých hvězd. Dlouhý ocas této komety se na ní postupně rozšiřoval a rozkládal z prvotně bílé barvy postupně na stále sytější a rozmanitější duhové odstíny, které se plynule přelévaly jeden do druhého, až na konci vzniklo celé barevné spektrum.

Naproti tomu vlajka OSP byla daleko geometričtější. Byla to opět černá vlajka, tentokrát ale s rudým šestiúhelníkem, uvnitř kterého byl ještě dutý rudý trojúhelník, z jehož tří stran vycházely k šestiúhelníku tři stříbrné spoje jako sponky držící ty dva tvary pohromadě. Stejný symbol měli ti tři teď připnutý na hrudi svých uniforem.

Společně tedy vešli do budovy OSP a vyjeli výtahem až úplně nahoru za Berindrem. Do místnosti se třemi operátory se přihnali jako velká voda.

„Teď, teď jsme se vrátili! Tak co je to teď?“ zavolala Lirin, které už také z celé té situace pomalu začínaly téct nervy. Velký Berindr, sedící za prostředním stolem, zahlásil klidně, zády k nim:

„Stejně závažná signatura, Lirin. Je mi líto, omlouvám se. Musíme použít všechny lidi, co máme.“

„Už jsme byli u osmi takových případů a všechno návnady. Poslouchej, my už máme vybitou loď…“ chtěla se začít hádat Lirin.

Tu se náš mimozemšťan otočil na židli od své velké průhledné obrazovky, aby mluvil čelem k jednotce.

„Já vím. Hele, kdoví… Dost možná to zas bude jen návnada. I kdyby to zase nic nebylo, tak stejně tam prostě musíte letět. Podívej, já tady ty události vidím všechny úplně stejně, stejně závažně. A je to moje práce. Když najdu neobvyklou energetickou signaturu, musím to nahlásit a někomu to předat, i když je pravděpodobné, že to v tomhle případě zase skončí podobně,“ řekl trochu urážlivě Berindr a dodal: „Vím o vás, že už vám služba měla dneska skončit. Bohužel, situace se vyvinula jinak. Nic s tím nezmůžu, všechno se to musí, chtě nechtě, rychle prověřit. My přece víme o stavu každé lodi a vím, kam doletíte. Máte to kousek, nebojte. Další vzdálenější cíle jsme teď dali lidem ze záloh a oni to teď taky budou při cestě zpátky procházet, jak jste to dělali vy. Snažíme se rychle, jako hráběmi, pokrýt všechny anomálie. Skoro všechny jednotky jsme poslali daleko, tak bohužel vás potřebuju na ty bližší věci.“

Berindr patřil k rase Osktylanů, což znamenalo, že jeho obličej tak trochu připomínal koně a draka zároveň. Dominantou jeho obličeje byla podlouhlá čelist a velké nozdry. Jeho kůže při tom byla posetá občasnými ostrými, průhlednými šupinami a měla krémově růžovou barvu. V poslední řadě se Berindr mohl pyšnit svou působivou výškou, která ve stoje dosahovala 2,46 m.

Lirin následně dodala k Berindrovi, už klidněji: „Ano, já vím, Berindre, ale neunesu pomyšlení na to, co nám asi teď uniká, když všechny jednotky posíláme, aby kontrolovaly falešné signály.“ Lirin zároveň s tím šla pomalu naproti Berindrovi a Berindr jí na to odpověděl:

„Právě proto potřebujeme všechno prověřit okamžitě, snaží se schovat strom v lese.“

Lirin uznale pokývala hlavou a přišla, zatím i s jednotkou za zády, až k Berindrovi a zeptala se: „Tak kam nás zase posíláš?“

„K FC-506, u okraje mlhoviny Karfus,“ řekl Berindr.

„Co o té planetě vlastně vůbec víme?“ zeptala se už trochu unaveně Lirin.

„Kromě toho, že to je trpasličí planetka, tak vlastně nic. Vedeme ji jako neaktivní,“ konstatoval Berindr. Lirin už nic neříkala, jen útrpně obrátila oči v sloup.

„Pojďte… honem tak skočíme,“ oslovila své dva kolegy: „Hádám, že na tohle ani žádnou extra výbavu nepotřebujeme, prohlédneme si to tam a vracíme se. Zas to bude kravina.“

Všichni tři pak opustili místnost a sjeli jedním ze čtyř, v prosklených válcovitých výtahů, do přízemí.

Jen co prošli dveřmi ven, hned se zase před nimi ukázal vysoký, tmavý komplex tří spojených, vertikálních dutých šestihranných hangárů.

Jak si tak kráčeli zpátky, projížděly okolo nich sem tam automatizované vozíky převážející zbraně a palivo pro lodě. Tu se z dálky ozval zesilující se zvuk motorů a k pravému hangáru se z nebe náhle snesla další loď třídy Vega, která pak následně zmizela za jeho zdmi.

Při vstupu do hangárů se před nimi objevila ohromná a zároveň krásná příletová a odletová hala, která měla do výšky tři poschodí. Všude tam bylo také plno krámků, okolo kterých se to hemžilo všemožnými mimozemšťany.

Vtip byl v tom, že OSP nepatřily celé hangáry, jen pár vrchních pater, a ve všech ostatních byl prostor pro civilní přepravu.

Těsně před vstupem do této haly ale všichni tři ostře odbočili doleva do docela nepatrné místnosti, kde už na ně čekali dva strážní v černých bojových oblecích, stejných, jako měli dříve oni sami na sobě. Za nimi pak stál jeden široký průhledný výtah a vedle něj terminál. Ačkoliv se všichni dobře znali, museli si stejně u terminálu pípnout čipem v rukávu uniformy, než mohli konečně nastoupit do výtahu.

Výtah je pak vynesl až do 12. patra, kam prve přiletěli s Vegou. Právě ono 12. patro už totiž patřilo výhradně OSP. Všude okolo nich tak nyní procházela pouze řada dalších pracovníků OSP ve svých, tentokrát, červenobílých uniformách, okrášlených občasným trojúhelníkovým vzorem. Různé pracovní pozice totiž obnášely různé uniformy.

Vystoupili tedy z výtahu do hlavní okružní chodby, která byla též obdobně stylizovaná jako uniformy zaměstnanců, tedy v bílo-červeno-černé, a pokračovali skrz ní ke své lodi.

Po levé straně této chodby je pak celou dobu doprovázelo jedno podélné okno, občasně přerušované tenkými sloupky. Z něj byl výhled ven do vnitřku tohoto dutého šestihranu a na okolní, jednotlivé menší a už horizontálně stavěné hangárky, ve kterých se skrývaly jednotlivé lodě. Tyto malé hangáry byly různě velké, přesně podle toho, jaká loď se za jejich vraty ukrývala. Nejvíce hangárů bylo těch nejmenších, jejichž vrata měla pouze 14 x 10 m, a právě v jednom takovém na ně čekala jejich Vega.

A to už byli u ní, u své černočerné, lesklé Vegy, co vypadala, že její návrháři vzali všemožné trojúhelníky, rovnoběžníky a lichoběžníky a rozhodli se z nich postavit loď. Teď bylo též krásně vidět, jak byly její postranní motory ohromné a jak ve své kolmé pozici k zemi přerůstaly vršek lodi o celý metr.

Ke spodnímu boku lodi byl zatím připojen tlustý kabel, kterým Veze dobíjeli její risonový zdroj, nad kterým se schovával malý bílý nápis Vega a pod ním verze a číslo kusu: V14.23/11.

Náhle se všem dostalo vřelého přivítání od přicházejícího starého aktilského inženýra Mokira, což byl v podstatě metr vysoký, tělnatý rejsek chodící po dvou a oblečený do šedých montérek.

A jen co pozdravil, ihned se dal do hovoru s Lirin: „Dneska máte vážně naspěch. Bohužel, loď ještě není připravena, teď jsme začali. Vždyť jste před okamžikem přiletěli.“

„Neletíme daleko, Mokire, zvládneme to i s tím množstvím paliva, co máme,“ přesvědčovala Lirin.

„No, nechci vás moc v tomto ohledu poučovat, ale nebylo by lepší i v případě nějakého nečekaného konfliktu…“ namítl Mokir.

„K ničemu by nemělo dojít, je to malá planetka bez života,“ řekla Lirin.

„Je to FC-506, bližší okraj Karfusu,“ doplnil Oril.

„Hm. A přesto posílají vás. Já bych to nedoporučoval. Berindr si může přikázat a Ogdirad mu to podepíše, ale servis lodí je moje věc. Pod tohle se mi nechce podepisovat. Minimálně projde kratičkou prohlídkou opotřebení a dostane víc šťávy. Kdepak, teď hned vás nepustím,“ poznamenal Mokir.

Lirin se vřele na mužíčka pousmála a řekla: „Když říkáš… Asi neuškodí, když dneska trochu zpomalíme. A jak vám to dlouho potrvá?“

„Dva kertyly, to je moje minimum,“ řekl Mokir.

„To v našem případě není úplně málo, ale dá se to přežít,“ ujistila sama sebe Lirin, ale i tak se jí to zdálo dlouho. Kertyl byl v přepočtu něco málo pod 10 minut, takže dva kertyly se už rovnaly takřka dvacetiminutovému zpoždění.

„Napíšu vám na to klidně servisáckou omluvenku. Ostatně, lež to nebude. Totiž, ani jinou loď vám teď dát nemůžu. Jsou už buď v terénu, nebo jsou na tom ještě hůř. Teď jste například mohli zahlédnout, jak se vracel Patrik, a ten tu svoji Vegu se svými kumpány vyždímal dokonale. Musíte mít prostě rezervu, já si to s Berindrem ujednám. Koneckonců, není to přece žádné volání o pomoc, ale jen další energetická anomálie, ne? Nebo tentokrát ne?“ řekl Mokir.

„Je, je to zase jen nějaká energetická anomálie. Signatura opět odpovídá Goríniu, a tak tam prostě musíme letět,“ řekla Lirin.