Uběhlo pět let. Rychlostí světla byste za tu dobu neurazili ani desetinu vzdálenosti na Jaspitus, který se nacházel na zadním okraji fiktivní trojrozměrné krychle o hraně 625 světelných let, nazývané Blok vesmíru. Jaspitus s okolními planetami tvořil do roku 2034 tzv. Alianci planet. Byla to Aliance, protože měla proti komu bojovat – proti planetám u spodního okraje Bloku, kde se rozprostíralo území Birokské říše.

Země se nacházela mezi nimi, poblíž geometrického středu Bloku. Byla to obyvatelná planeta se zdroji a civilizací, která by pod dobrým vedením mohla pro jednu, nebo druhou stranu vyrábět nové válečné lodě. A tak se i stalo. Země se postavila na stranu Aliance a výměnou za vědomosti dodávala Alianci potřebné zdroje.

Členové Aliance na oplátku naučili lidi v omezené míře svou vědu a také vyrábět bojové lodě, téměř tak dobré, jako by je vyrobili sami.

Ty časy už ale byly pryč. Po uzavření příměří byly válečné lodě buď zničeny, nebo odzbrojeny, a to platilo pro všechny planety, které chtěly být členy nového, mírumilovného Společenství planet.

Na celý Blok vesmíru pak dohlížely už jen malé pořádkové jednotky, jakási vesmírná policie. Vstup do ní byl volný pro všechny planety, ovšem největší zastoupení v ní měli Jaspitusané a lidé, a to kvůli své fyziologii a přirozené dravosti. Toto uskupení se jmenovalo OSP (Ochránci Společenství planet) a sídlilo na Jaspitusu. Samozřejmě, že s tím měla řada planet problém, a tak se OSP mělo brzy stěhovat do připravované základny Haskar, umístěné blízko středu Bloku, hned vedle problémové planety Ugholt.

Základna však ještě nebyla připravená, a tak OSP muselo i nadále na všechny své zásahy, i ty v bývalé Birokské říši, startovat ze vzdáleného Jaspitusu. To mělo vliv na doletové časy. Z jednoho konce Bloku na druhý to i přes veškerý technický pokrok trvalo něco přes 12 hodin. Vesmír je zkrátka velký. OSP bylo navíc podfinancované, protože se posledních 70 let v tomto Bloku vesmíru nic pořádného nedělo. Takže i jejich lodě byly malé, dokonce o něco kratší než obyčejné dvanáctimetrové autobusy. A i jejich komponenty se tomu musely přizpůsobit, což mělo za následek pomalejší dopravu. A protože bylo málo peněz, s Haskarem se nespěchalo. Bylo nad slunce jasné, že si říkali o průšvih. A ten přišel roku 2108.

Uprostřed futuristického města stála jedna zašlá, dvanáctipatrová budova, která nijak nevyčnívala. Naopak, v porovnání s ostatními byla obyčejnější a na pohled ošklivější. Vlastně to byl obyčejný kus betonu s okny. Nešlo ovšem o to, jak vypadala zvenku, ale co se skrývalo uvnitř. Uvnitř se totiž nacházelo operační centrum OSP. U střechy sídlili operátoři a personál monitorující sondy a satelity rozházené po celém Bloku vesmíru. Níže bylo velení v čele s Ogdiradem Katlinem. Pak pár oddělení vývoje, zbrojírna, tělocvičny a tréninkové místnosti a až dole, poslední dvě patra patřila terénním jednotkám. Když se zrovna nic nedělo, zůstávaly týmy bez úkolů ve zdejší společenské místnosti. A protože se často nic nedělo, byly tam vždy nanejvýš dva týmy, a to jen po třech osobách. Zbytek byl doma, v záloze. Plat dostávali neustále a museli proto být v případě problému hned po ruce.

Dalších pět tříčlenných týmů bývalo mimo planetu a létaly sem a tam – údržba monitorovacích satelitů a hledání podivností, které mohly satelity přehlédnout. Počítáte správně, aktivně dohlíželo na celý Blok vesmíru během jedné služby všehovšudy 21 osob. Ale jak už zaznělo, proč platit víc lidí, když se dekády nic extra dramatického neudálo. A i kdyby, ti další by stejně neměli nic jiného na práci, než jen létat sem a tam a plýtvat palivem. To není moc efektivní využití zdrojů. A Rada Společenství planet si toho byla vědoma, a tak držela OSP zkrátka. Rada Společenství planet byla totiž něco jako meziplanetární vláda, a ačkoliv měla omezený vliv na politiku jednotlivých planet, OSP byla jedna z mála organizací, která byla plně pod její kontrolou.

Rada vždy po společném hlasování dosazovala do velení OSP svého civilního velitele. Takže ačkoliv OSP byla polovojenská organizace, velení bylo vždy civilní a zodpovídalo se přímo byrokratům z Rady. A podle toho to také vypadalo. OSP se v 80 % případů snažilo urovnávat vypjaté situace mezi jednotlivými planetami, aby nevznikl nějaký interní konflikt, než aby se kdy soustředili na obranu proti případné externí hrozbě.

A zrovna z jedné takové diplomatické mise se právě vracel velitel Ogdirad ve své lodi, doprovázený třemi zásahovými plavidly OSP jako stráží.

Tou dobou si kdesi na Kalviru, uprostřed bývalé Birokské říše, vyjel jeden pár Kalviranů za město. Noc byla ještě mladá. Nebe mělo ještě tmavě modrý odstín a ukazovalo se na něm jen pár nejjasnějších hvězd.

Ti dva Kalvirané vypadali jako modří čerti. Na hlavách měli malé špičaté růžky, modrou kůži a humanoidně-animální vzhled podpořený přítomností tlustšího, metrového ocasu. Oba si spolu lehli na zem do trávy, která zde měla nepřiměřeně široká stébla. Jak tam tak spolu leželi, pomalu se vzali za ruce a i jejich ocásky se přiblížily a dotkly se špičkami. Sledovali noční nebe a čekali, až se ukáže ještě víc hvězd, z nichž jedna bude i pozemské Slunce.

Náhle jim do zorného pole vstoupila ohromná silueta. Byl to velký černý trojúhelník. Všechny strany měl stejně dlouhé a uvnitř té černé siluety zářily tři žlutě žhnoucí kruhy a uprostřed nich maličký, dutý červený trojúhelníček. A to nebylo všechno. Po pravé i po levé straně ho doprovázely daleko menší lodě, které byly spíše obdélníkové a měly na každé straně dva motory. To samé malé plavidlo se pak ukázalo i potřetí v závěsu za velkým trojúhelníkem.

Všechny lodě vyletěly z nedalekého města. Letěly pomalu a velmi nízko. To se ale mělo změnit. Jakmile bylo město dostatečně daleko, všechny mírně zabočily, najednou se otočily čelem vzhůru a vystřelily pryč. Vypadalo to jako obrácená padající hvězda, která padá od země k nebi.

Když už byl okolo zmíněných lodí mlžný a nerovnoměrně zářivý prostor zborcené fermionové dimenze, kterému se lidově říkalo prostorový tunel, řekl všem zbylým lodím velitel OSP Ogdirad:

„Děkuji vám za dnešní asistenci, nyní máte volno. Jak jistě víte, na Jaspitus nám to zbývá, synchronizovaným časem zaokrouhleně, tak 10 čaper a dorazíme tam v pravé poledne. Mile rád půjdu všem příkladem a využiji ten čas a prospím se. Vás nabádám k tomu samému. Jinými slovy, výslovně vám říkám, prospěte se, jestli chcete. Povoluji to. Taky toho určitě musíte mít dost. Ogdirad, konec.“

Ogdiradova slova pronikla jak do všech okolních lodí, tak i do levé doprovodné lodi. Uvnitř této lodi se nacházela tříčlenná posádka tvořená v tomto případě pouze Jaspitusany. Nacházela se tam Lirin Bopir, Oril Krailot a Drainer Noier.

Lirin byla překrásná Jaspitusanka. Na pohled jí mohlo být, v lidském věku, tak 24 let, stejně jako jejím kolegům. Když se na ni člověk podíval, byla od lidí jen lehce odlišná. Její vlasy měly od přírody královsky modrou barvu a táhly se jí až po ramena. Pod nimi se ovšem namísto uší skrývala jen dvojice nevýrazných a maličko vystouplých škvír, vzdáleně připomínajících žábry.

Byla to jedna z hlavních odlišností Jaspitusanů od lidí, společně s tím, že pigment jejich vlasů začínal právě modrou barvou a končil černou, nebo tím, že všem jaspituským ženám místy problikávala kůže, pokud prožívaly intenzivní emoce. Když tedy byly naštvané, odehrávala se bouřka i pod jejich kůží. Přes tu veškerou odlišnost ale byla Lirin stále moc krásná a její odlišnosti jí jen dodávaly exotický šmrnc. Tvář měla jemnou a nos trochu zploštělý. Tělo ovšem měla pevné a vytrénované.

Ještě by bylo dobré zmínit, že každý v trojici tam byl z určitého důvodu. Lirin měla na starost rozhodování, Oril měl za úkol s pomocí techniky odstranit jakoukoliv překážku, která by se jim postavila do cesty, a Draine byl nebojácný chlapík, který byl připraven zasáhnout tam, kde selhala diplomacie.

Jak Oril, tak Draine vzhledově odpovídali tomu, jaká byla jejich specializace. Oril byl jemnější, přemýšlivější. Měl světle tyrkysově modré vlasy, nakrátko sestříhané jen tak, aby nevadily a netvořily mu nijak specifický účes. Oči měl hnědé a na pohled působil jakýmsi neškodným a bezesporu jemným dojmem. Asi byste mu na první pohled nehádali, že pracuje u OSP.

Naopak Draine, kdybyste ho potkali někde u baru, bylo by vám jasné, že nechcete být poblíž, až se napije. Vlasy měl úplně černé a hodně nakrátko, a přesto kudrnaté. V očích měl malé ohýnky a od brady přes oba rty až ke špičce nosu měl tenkou, čistou jizvu. Vtip byl v tom, že s technikou na Jaspitusu by po pár hodinách už nikdo nevěděl, že tam kdy byla, jenže on si ji nechtěl nechat vzít. Pyšnil se jí, bral ji jako odznak odvahy a důkaz vlastní tvrdosti. A vzhledem k jeho práci stačilo, aby se někde ukázal, a všichni hned věděli, že on se nebude bát fyzicky zasáhnout, ať už by byla povaha konfliktu téměř jakákoliv.

Ti tři byli dobří přátelé a kolegové v jednom. Nyní se ale, na doporučení svého velitele, plánovali odebrat ke spánku. V hranaté a celoskleněné kabině jejich lodi, kde Lirin seděla vzadu o tři schody výše než muži, se už přes všechna trojúhelníková a rovnoběžníková okna stahovaly temné filtry, které kabinu zatemnily.

Pro lepší představu: Celá jejich loď vypadala s trochou představivosti jako velký, černý a hlavně hranatý brouk. Ohromná hlava onoho brouka byla právě ona kabina složená z tlustých skel různých geometrických tvarů. Tělo brouka bylo kompletně černé a lesklé a uvnitř něj se nacházel prostor pro náklad se sedadly po stranách proti sobě a rudými tyčemi všude okolo, skoro jako v metru. V poslední řadě, na každé straně lodi, stály dva velké polohovatelné motory jako tlusté nohy brouka, které měly ze strany podobu protáhlého a uprostřed nafouklého šestiúhelníku. Byly to tak velké motory, že měly v čistě vertikální poloze výšku sedm metrů a byly tak o metr vyšší než celá loď. Oficiálně se těmto lodím říkalo Vegy.

Lirinina jednotka se tedy uvnitř Vegy oddala spánku a skutečně všichni asi následující čtyři hodiny spali. Pak je ovšem probudil vtíravý zvuk alarmu. Lirin zamžourala a jakmile si uvědomila potenciální závažnost alarmu, přiměla se k okamžitému probuzení. Vymrštila se ze sklopené sedačky ke svému pultu s obrazovkou a sledovala, co se děje. Bylo to volání z Jaspitusu. Lirin okamžitě volání přijala. To už se probouzeli i pánové. Všechny pak dozajista probudil růžový, dračí obličej Osktylana Berindra:

„Lirin, Lirin, mám tu pro tebe krizovku. Ze satelitů mi přichází divné anomálie. Energetické ostrovy uprostřed ničeho. Vlnová délka a její rozprostření po spektru odpovídá emisi energie z Gorínia.“

„No a dobře. Tak kam nás chceš poslat?“ zeptala se ho Lirin.

„To je to. Najednou jich tu je 19,“ odpověděl Berindr.

„A sakra,“ zhodnotila Lirin.

„Vskutku. Teď, právě jsem poslal povolat zálohy. Tohle bude velký,“ přitakal Berindr.

„Co na to Ogdirad?“ zeptal se Oril.

„Za okamžik. Už ho volá Bonrek,“ odpověděl jim. „Předpokládám, že vás ale pustí. Tak si rovnou už můžete vybrat cíl. Hned. Tady je mapka,“ řekl jim Berindr.

Na displeji Lirinina stolku se ukázala hvězdná mapa a na ní rudé body. „Tak asi si logicky vezmeme ten nejbližší. Tenhle,“ řekla Lirin a klepla na něj. Berindr se podíval někam do strany a řekl:

„Jo, rezervuji vám ho.“

Mapka s rudými body zmizela a před Lirin už svítila navigace. Navigace byla nastavená, ale byla stále rudá, čekala na elektronický podpis. Berindrův obličej se zmenšil a vedle vyskočilo druhé okno, kde bylo slyšet Ogdirada Katlina. Bylo to jen audio. Ogdirad se zřejmě ve své rozespalé podobě nechtěl ukazovat.

„Tady Ogdirad. Byl jsem seznámen se situací. Máte nový úkol. Prozkoumat veškeré anomálie. Úkol vykonáte okamžitě, na Jaspitus zvládnu se svou posádkou doletět sám. Vyberte si cíl a leťte. Hodně štěstí.“

A okénko s Ogdiradovým jménem zmizelo. Navigace zezelenala, Ogdirad podepsal změnu letového řádu.

„Tak vidíte, držte se,“ řekl jim Berindr a také zmizel.

„Ola, tak jo. Všichni plná bdělost, jdeme hned na věc,“ zavelela Lirin, „Zatmění oken pryč, sedačky do normálu, pásy a vyskakujeme z prostorového tunelu.“ Sama se ihned snažila plně probudit a dělala vše proto, aby už na 100 % vnímala, co se okolo ní děje. Okna kabiny se odtemnila a sedačky se samy vracely do normální pozice. Lirin pak swipnutím přes celou obrazovku předčasně ukončila let. Vega vypadla zpět do černé pustiny vesmíru. Pak se ale podle autopilota stočila jiným směrem, rozletěla se a skočila znovu do prostorového tunelu. Tentokrát jim cesta zabrala jen asi 12 minut a byli u cíle.

Když dorazili na místo, nic moc zajímavého je tam nečekalo. Byla tam jen jedna trpasličí planetka z kamene a ledu.

„Tak jo, něco bližšího?“ zeptala se kolegů. Oril jí odpověděl:

„Něco málo. Novější údaje z blízkého satelitu už ukazují docela přesnou pozici, odkud emise vyšla.“

„Tam nás, Draine, vezmi,“ poručila Lirin. Draine převzal ruční kontrolu nad řízením a vedl loď kolem dokola planetky.

„Je to z druhé strany, z povrchu,“ řekl jim.

„Takže asi obleky. Pokud to nebude nic extra nápadného,“ řekla Lirin, zvedla se a odcházela do zadní části lodi. Tam na osmi dalších sedačkách, po čtyřech na každé straně, byly masivnější, kompletně černé obleky. Vypadaly jako moderní brnění. Lirin mávla před jedním rukou a jeho útroby se rozsvítily.

„Lirin Bopir,“ řekla a podívala se mu do černé kulaté tváře. Oblek se před ní celý otevřel. Lirin se posadila po zádech do už sedícího obleku a řekla: „Zavřít.“ Oblek se tedy opět zavřel do původní podoby, nyní už s Lirin uvnitř. Lirin si zběžně zkontrolovala uchycení rukou a nohou uvnitř obleku a pak se v něm postavila. Nikdo by v ten moment netušil, že se uvnitř nachází krásná dívka. Zvenčí šel z obleku vyčíst jen respekt a síla. Celému efektu navíc dopomáhala sama helma, která byla v základu nastavená tak, že nikdo neviděl, kdo je uvnitř. Odhalení tváře uvnitř helmy bylo volitelné. Lirin si ale tvář odhalit nechala. Vypadalo to nezvykle. Jemná tvář vznášející se v černém a nebezpečně působícím těle. To už se chystal k oblekům i Oril. Draine zatím řídil. Oril udělal totéž a během chvíle byl i on uvnitř bojového obleku a stál s Lirin v zadní části lodi, kde čekali na Draina. Draine s lodí konečně zastavil na povrchu a přidal se k dvojici.

Všichni tři pak stanuli na šedém povrchu planetky. Na první pohled, kam se člověk podíval, nebylo nikde nic. Draine ale moc dobře věděl, proč je sem vzal. Jen co se dostali za první skalní nerovnost, čekal na ně impozantní kráter. Od jeho středu stoupaly k okrajům vypálené černé šmouhy.

„Takže se tu něco rozhodně stalo,“ řekl Oril.

„Očividně,“ na to Draine.