. Michal se zmohl na další podivný vtip:

„V Babičce od Boženy Němcové otevírali okno. Tady to ale moc nevypadá, tak vás asi budu strašit.“ Žádná odpověď. Pak pokračoval: „Můžeme to brát jako vědecký experiment, jestli vás v noci něco zatahá za nohu. Bude tím existence posmrtného života prokázaná a vy byste v tom případě měli rychle začít konat dobré skutky.“ Jediný, koho to trochu rozveselilo, byl Dan. Když Michal viděl, že alespoň Danovi to vykouzlilo na tváři malý úsměv, přisadil si:

„Můžeme se domluvit, Dane. Pravá ruka, křesťanství, levá ruka judaismus. Levá noha islám, pravá noha buddhismus. A jestli tě v noci kousne komár, tak to vyhrál hinduismus. I když… počkej, komár není dobré zvíře. Co kdyby tě kousl nějaký náhodný… Hm, to musím ještě promyslet. Budu si asi muset vybrat nějaké zvíře. Nic extra neočekávám… hm… tak krtek. To by šlo. Přes noc bych mohl udělat před barákem krtinec.“

Zbytek rodiny se nechytal. Nebylo se čemu divit, byla to smutná událost. Ovšem Michal o tom už věděl sakra dlouho a byl zcela smířený, zatímco všichni ostatní do poslední chvíle doufali v obrat událostí. Michalův přístup snad mohl rodinným příslušníkům alespoň trochu ulevit, když viděli, že ten stařík je se vším smířený a má dokonce náladu žertovat. Nebo si mohli myslet, že mu už pořádně nedochází, co se okolo něj děje. Z Michalova úhlu pohledu to zase dávalo perfektní smysl, a to užít si i ten poslední kousek života, co mu zbýval. Na co být smutný? Má doslova vymezený čas, zná ho. Ví, kdy to na něj přijde. Přesně v 19:00. Na to byli ti nanoboti, co ho posledních pár let uměle udržovali naživu, naprogramovaní. Má už tedy, v nejlepším případě, jen pár minut. Posledních pár minut na poslední poselství a poslední moudra na rozloučenou, a také že hned začal.

Klidně a vážně pronesl:

„É-chh… Jo,“ oddechl si, „Chci, abyste si pamatovali, že si toho moc cením, že jste tady teď se mnou.“

„To my jsme taky moc rádi, že tu můžeme být s tebou,“ odpověděl mu Tom. Michal se těžce nadechl:

„Jde to se mnou, vážení, z kopce. Myslím, že už mám jen chvíli, tak teď prosím poslouchejte, co bych chtěl říct. Ať už budete žít svoje životy dál jakkoliv, buďte iniciativní a podnikaví. Dokud jste naživu, máte šanci pomoci změně. I když vám je třeba už 70, Roberte, Terezo. I kdybyste přišli o všechno. Znal jsem případ, kdy bezdomovec tady v Praze na Hlavním nádraží zabránil sebevraždě patnáctiletého kluka, právě proto, že to byl bezdomovec a byl tak na správném místě ve správnou dobu.

Víte, tahle malá země nemá armádu ani kdovíjaké přírodní zdroje, má jen lidi a jejich potenciál. A když pomůžete jednomu člověku, má to dominový efekt.

Znal jsem taky jednu holku, v šestnácti jí zjistili rakovinu a po roce a půl tu bitvu prohrála. A těch případů je daleko víc. Mimo Dana máme vlastně my všichni už ty naše roky jako bonus. Tehdy nebyla dost dobrá léčba. Proto vás chci vlídně poprosit, dokud jste naživu, máte čas, a proto podporujte vzdělání a vývoj. To jediné nás dokáže jako civilizaci zachránit.

Příroda je už tolik narušená, že to sama nedokáže. Naopak, ona by se nás ráda zbavila, aby se jí ulevilo. Je krásná, ale nespravedlivá. To, co udrží civilizaci v chodu, je vědění.

Vědění je navíc moc. Největší. Informace, co ostatní nemají, otevírají dveře a know-how vyhrává války, i když se to na první pohled nezdá. Kód Enigma. Atomovka. Čím toho člověk ví víc, tím je mocnější. Je jasný, že všichni máme nějaké osobnostní vady, a proto, když se nechcete vzdělávat kvůli ostatním, dělejte to egoisticky kvůli sobě, abyste byli lepší a mocnější než všichni ostatní. Je jedno, jaké budou vaše důvody. Pokud tím někomu pomůžete, aby neumřel dřív, než vůbec dosáhne dospělosti, tak je to v pořádku.

Jenže… to mě přivádí k druhé špatné zprávě, co tu pro vás dneska mám. Nechtěl jsem vám to nejdřív říkat, ale teď mi to zase projelo hlavou a myslím si, že alespoň teď budete vědět, proč jsem se k tomu rozhodl.

Víte, v bance mám nějaké peníze, které byste měli správně dostat jako dědictví. Rozhodl jsem se ale, že 95 % z nich půjde pod dozorem notáře na financování různých vědeckých projektů a teprve těch zbylých pět procent pak ode mě dostanete jako takový dárek na rozloučenou. Kupte si za to něco pro sebe, jako bych vám to koupil já. Přišlo mi prostě, že bude lepší dát ty peníze právě do vývoje nových léků a strojů, kde můžou posloužit daleko více lidem, a hlavně těm, kteří nemají to štěstí a jsou těžce nemocní. Věřím, že to pochopíte.“

„Že ano?“ zeptal se rychle a mírně úzkostlivě, když nikdo nic neříkal.

„Eee. Samozřejmě,“ ujistil ho Robert, zatímco si to všechno v hlavě urovnával. Michal dýchal rychle.

„Tak. Tak jo,“ vydechl, jako by běžel do vysokého kopce. Robert se okamžitě pohnul:

„Jsi v pořádku?!“

„Ne,“ pousmál se Michal ve vyčerpání. A poté se nadechoval na každou krátkou větu: „Umírám. Slábne mi srdce. Vždyť to víte. Trocha napětí. A už to nemůžu udýchat. A pak… Tím monologem jsem spotřeboval. Hodně vzduchu.“ Pak se podíval na hodiny. Byl už skoro jeho čas. Krátce si odkašlal. Cítil, jak na něj obřími skoky leze únava. To dlouhé mluvení ho dočista vyčerpalo a každým okamžikem to bylo horší. Teď, když konečně vyřkl všechny své myšlenky nahlas, nabyl většího pokoje a příznaky umírání zesílily.

Tehdy se podíval na svou pravou ruku a na stříbrný prsten na ukazováčku. Řekl si, že už to nebude oddalovat, a tak palcem začal po prstenu přejíždět a záhy na něj poklepal nějaký rytmus. To celé však zůstávalo příbuzným víceméně skryté, protože seděli od Michala nalevo a ve výhledu jim stál jednak okraj postele a jednak Michalovo tělo. Obě drážky na prstenu se vzápětí světle modře rozsvítily a Michal si pro jistotu v ten moment schoval pravou ruku pod přikrývku.

Po chvíli Michal zahlédl, jak po vnitřní straně jeho předloktí stoupá vzhůru slabě zářící, bleše podobný útvar. To už smrt obrazně řečeno klepala na dveře. Jeho krevní tlak klesal. Přišlo mu, že se mu odkrvují nohy. Chladly a ztrácel v nich cit. Celé ho to ukolébávalo ke spánku. Neustále rostoucí únava. Byl to pocit příjemného vyčerpání. Člověk by si rád jen tak zavřel oči a šel spát. Věděl ale, o co ve skutečnosti jde, a tak se tomu snažil ze všech sil vnitřně vzdorovat.

Ještě jednou si celou rodinu prohlédl a na jeho obličeji se objevil dojatý úsměv. Teď už to bral opravdu vážně.

Michalovi pomalu začínal docházet dech a každé další slovo mu šlo stále hůře vyslovit. Bylo pro něj namáhavé neustále pohybovat řadou svalů okolo úst. Nejpohodlnější by bylo už nic neříkat, přesto však ze sebe ještě vydal: „Mějte se krásně, žijte tak, ať pak ničeho nelitujete. Pokud chcete něco udělat, udělejte to. Já tak žil a,“ znejistil, nebyl si svými slovy sám zcela jistý, „ničeho nelituji. Tak, sbohem. Cítím, že teď je ten správný okamžik.“

Únava začínala být neúnosná a každý normální člověk by se v takové situaci nepřemáhal, ale zavřel by oči a odpočinul si. Michalovi ale bylo jasné, že pokud teď usne, nečeká už na něj spánek, ze kterého by se ještě někdy měl probudit, a tak se pudově snažil onen okamžik ještě o něco málo oddálit.

Snažil se, ale tělo mělo svou hlavu. Bylo to, jako když jeho celé tělo usíná a jen hlava zůstává ještě vzhůru. Působilo to tak, jako by se od jeho nohou a posléze i od jeho rukou k němu rozpínal temný, klidný stín. Klidné, prázdné, černé nic. Kudy ten stín prošel, zůstávala tma a cit se vytrácel.

Ten stín celé tělo zhasínal, jako když člověk naposledy zhasíná dům, než se odstěhuje pryč. Jako když podnikatel končí s živností. Jako když zaměstnanec odchází po desetiletích práce do důchodu. Nebylo to děsivé, možná jen trochu melancholické. V minulosti měl dost času se na to připravit a smířit se s tím. Nebylo to vskutku nic jiného než silnější a vtíravější spánek.

Příbuzným v ten moment začaly vlhnout oči. Bylo srdcervoucí vidět, jak starce vteřinu po vteřině opouští život. Všichni se dívali starci do obličeje, aby jim neunikl žádný detail, když už ho nikdy víc naživu neuvidí. Michal počínal klimbat a příbuzní mezitím přes vlhké oči už sami začínali mít problém vůbec Michala ostře vidět.

Ještě, než se zcela poddal spánku, vyšlo z něj, už jen za nepatrného pohybu rtů, jeho poslední sdělení.

„Eee. Samozřejmě,“ ujistil ho Robert, zatímco si to všechno v hlavě urovnával. Michal dýchal rychle.

„Tak. Tak jo,“ vydechl, jako by běžel do vysokého kopce. Robert se okamžitě pohnul:

„Jsi v pořádku?!“

„Ne,“ pousmál se Michal ve vyčerpání. A poté se nadechoval na každou krátkou větu: „Umírám. Slábne mi srdce. Vždyť to víte. Trocha napětí. A už to nemůžu udýchat. A pak… Tím monologem jsem spotřeboval. Hodně vzduchu.“ Pak se podíval na hodiny. Byl už skoro jeho čas. Krátce si odkašlal. Cítil, jak na něj obřími skoky leze únava. To dlouhé mluvení ho dočista vyčerpalo a každým okamžikem to bylo horší. Teď, když konečně vyřkl všechny své myšlenky nahlas, nabyl většího pokoje a příznaky umírání zesílily.

Tehdy se podíval na svou pravou ruku a na stříbrný prsten na ukazováčku. Řekl si, že už to nebude oddalovat, a tak palcem začal po prstenu přejíždět a záhy na něj poklepal nějaký rytmus. To celé však zůstávalo příbuzným víceméně skryté, protože seděli od Michala nalevo a ve výhledu jim stál jednak okraj postele a jednak Michalovo tělo. Obě drážky na prstenu se vzápětí světle modře rozsvítily a Michal si pro jistotu v ten moment schoval pravou ruku pod přikrývku.

Po chvíli Michal zahlédl, jak po vnitřní straně jeho předloktí stoupá vzhůru slabě zářící, bleše podobný útvar. To už smrt obrazně řečeno klepala na dveře. Jeho krevní tlak klesal. Přišlo mu, že se mu odkrvují nohy. Chladly a ztrácel v nich cit. Celé ho to ukolébávalo ke spánku. Neustále rostoucí únava. Byl to pocit příjemného vyčerpání. Člověk by si rád jen tak zavřel oči a šel spát. Věděl ale, o co ve skutečnosti jde, a tak se tomu snažil ze všech sil vnitřně vzdorovat.

Ještě jednou si celou rodinu prohlédl a na jeho obličeji se objevil dojatý úsměv. Teď už to bral opravdu vážně.

Michalovi pomalu začínal docházet dech a každé další slovo mu šlo stále hůře vyslovit. Bylo pro něj namáhavé neustále pohybovat řadou svalů okolo úst. Nejpohodlnější by bylo už nic neříkat, přesto však ze sebe ještě vydal: „Mějte se krásně, žijte tak, ať pak ničeho nelitujete. Pokud chcete něco udělat, udělejte to. Já tak žil a,“ znejistil, nebyl si svými slovy sám zcela jistý, „ničeho nelituji. Tak, sbohem. Cítím, že teď je ten správný okamžik.“

Únava začínala být neúnosná a každý normální člověk by se v takové situaci nepřemáhal, ale zavřel by oči a odpočinul si. Michalovi ale bylo jasné, že pokud teď usne, nečeká už na něj spánek, ze kterého by se ještě někdy měl probudit, a tak se pudově snažil onen okamžik ještě o něco málo oddálit.

Snažil se, ale tělo mělo svou hlavu. Bylo to, jako když jeho celé tělo usíná a jen hlava zůstává ještě vzhůru. Působilo to tak, jako by se od jeho nohou a posléze i od jeho rukou k němu rozpínal temný, klidný stín. Klidné, prázdné, černé nic. Kudy ten stín prošel, zůstávala tma a cit se vytrácel.

Ten stín celé tělo zhasínal, jako když člověk naposledy zhasíná dům, než se odstěhuje pryč. Jako když podnikatel končí s živností. Jako když zaměstnanec odchází po desetiletích práce do důchodu. Nebylo to děsivé, možná jen trochu melancholické. V minulosti měl dost času se na to připravit a smířit se s tím. Nebylo to vskutku nic jiného než silnější a vtíravější spánek.

Příbuzným v ten moment začaly vlhnout oči. Bylo srdcervoucí vidět, jak starce vteřinu po vteřině opouští život. Všichni se dívali starci do obličeje, aby jim neunikl žádný detail, když už ho nikdy víc naživu neuvidí. Michal počínal klimbat a příbuzní mezitím přes vlhké oči už sami začínali mít problém vůbec Michala ostře vidět.

Ještě, než se zcela poddal spánku, vyšlo z něj, už jen za nepatrného pohybu rtů, jeho poslední sdělení.

„Odcházím ke hvězdá-m,“ a přestal bojovat se spánkem. Uvolnil se a nechal svá víčka, ať se samovolně zavřou. Na displeji vedlejšího přístroje bylo vidět, jak jeho tepová frekvence jasně a stabilním tempem zpomalovala, zpomalovala a zpomalovala, až se v jednom okamžiku propadla a celou místnost naplnil jeden jasný, nepřerušovaný tón. Temný stín smrti vnikl do jeho hlavy a sfoukl v ní zbývající, skomírající světlo života. Na jeho místě zůstal už jen oranžově žhavý uhlík. Poslední kousky energie buněk a nespotřebovaného kyslíku v žilách. Poslední sen. Mnozí tvrdí, že se člověku při tom znovu promítne celý život.

To možná žhavý uhlík zbytku života dá všem paměťovým buňkám poslední šanci zazářit. Třeba každá buňka naposledy žhavě zazáří, když vymrští vzpomínku do svého okolí a shoří. Jako maličký ohňostroj, a nejen jeden, každá z nich. Vystřelí vzpomínku a zanikne. Tak vznešeně možná končí každý člověk.

Zář na Michalově ruce zmizela, zatímco byla stále z poloviny schovaná pod přikrývkou. Ten konstantní tón naplnil místnost, stejně jako oranžové světlo srpnového podvečera.

Z dálky se ozvalo tlumené zvonění z kostela. Zvon ohlašoval, že je právě 19:00. Příbuzní zůstali chvíli beze slova sedět v pokoji.

Dveře pokoje se pomaličku otevřely a dovnitř nahlédla sestra. V tu chvíli se na ni všichni otočili a sestra, jako by se omlouvala, zvedla dlaně a chtěla zalézt zpátky, ale Robert jí řekl: „Jen pojďte dál. Nebudeme vás zdržovat.“ Sestra tedy velmi opatrně vešla do pokoje a pomalu jej přešla až k posteli s Michalem. Povypínala přístroje a poté přes jeho hlavu rozprostřela tenké bílé plátno. Poté mu odstranila z hrudníku přísavky, z levého prostředníčku oxymetr a chystala se s postelí odjet do márnice.

„Počkám ještě, jestli budete chtít,“ řekla jim.

„V pořádku,“ řekl Robert. Sestra vzala ovládání ze spodní přihrádky pod postelí a s jeho pomocí přiměla postel, aby se rozjela za ní. Všichni příbuzní okamžitě sestřičce udělali místo a sestřička vyjela s postelí z pokoje.

Druhý den začaly starosti. Řešila se pochopitelně závěť, pozůstalost a datum pohřbu společně s jeho celkovou organizací. Zabralo to celý den, takže se Danova matka Klára vrátila domů až navečer. Byla celá uhnaná. Zaklepala na dveře Danova pokoje a pak vešla dovnitř. Dan si tam zatím dělal úkoly do školy.

„Můžu?“ zeptala se. Dan pozastavil práci a poslouchal. „Byla jsem dneska řešit to s pradědou a… je to pravda. Nechal ti svůj dům, až budeš dospělý. Jenomže to nebylo všechno.“ Otevřela černou kabelku a ukázala mu další dva předměty. Jeden z nich byl papírový dopis a druhý byl Michalův stříbrný prsten, momentálně v igelitovém pytlíku. Na vysvětlenou řekla: „Obojí se předává s domem. Dáme to asi zatím do banky do trezoru. Myslím, že tam byla nějaká podmínka, že se musíš minimálně jedním při předání prokázat. Tak to radši dáme do trezoru, aby s tím pak nebyl problém. Nevím sice proč, ale on si děda vymýšlel různé věci. Tohle asi není to nejdivnější, s čím kdy přišel. Už jsi zkoušel tu kartu od něj?“

„Jo,“ odpověděl jednoduše.

„Funguje?“

„Jo.“

„Tak to je dobře. Tak – už tě nebudu rušit. Ať máš všechny úkoly včas a hotové.“