Mohli bychom i dát do vstupní haly obrazovku za neprůstřelné sklo s inspirativními videi, letáčky a pevně do zdi zabudovaný systém podobný elektronickému zvonku na krizovou linku na odvykací kúru. Ať každému připomeneme, že si může pokaždé vybrat. A jak se rozhodnou, to už bude na nich.

Nepodporuji, aby se lidi zabíjeli a zdrogovávali, ale podporuji jejich právo, aby mohli sami o sobě svobodně, bez postihu a informovaně rozhodovat. Musíme lidi naučit být zodpovědní sami za sebe a za svůj život ve všech jeho aspektech, jenom tak se jako společnost nakonec někam posuneme z pasivní letargie a proplouvání životem.

Spíš potřebujeme rehabilitační programy a prostředí, kde se ti lidé nebudou bát říct si o pomoc, místo abychom je zavírali do vězení. Dokud těmi jedy ubližují jen sami sobě, tak to není ani tak zločin, jako spíš případ pro psychiatra s psychologem specializovaným na adiktologii.

Švýcarům se něco vzdáleně podobného vyplatilo s heroinem a jejich speciálním programem z roku 1994. Dávali ho lidem v kontrolovaném prostředí a pomáhali jim i s ostatními aspekty jejich života, aby vůbec neměli důvod brát ho na úlevu od svých problémů. Radši jim pomohli ty problémy vyřešit. Výsledek? Méně předávkování, zločinů a dokázali dostat okolo dvou třetin závislých zpátky do práce.

Portugalsko v roce 2001 dekriminalizovalo pro osobní potřebu úplně všechny drogy a přistiženým také nabídli pomoc. Konzumaci vnímali jako chronickou nemoc, což svým způsobem asi je, a ne jako zločin, a podle toho k tomu přistupovali. Během 11 let jim klesl počet dlouhodobých uživatelů po prvním vyzkoušení ze 44 % na 28 %. Samotných tvrdých drog ubylo, stejně jako předávkování a pouličních nemocí jako žloutenky a HIV. To už je druhý případ na dost velkém vzorku lidí.

Navíc americká opioidová krize a úmrtí na fentanyl byly právě kvůli tomu, že firmy schválně udělaly lidi závislými na opioidech, a když se na to přišlo, přišla politika nulové tolerance. Opiodové léky jim sebrali a NEDOBROVOLNĚ závislí lidé, zrazení lékaři a farmaceutickými firmami, museli na černý trh bez regulace a kontroly kvality. Nikdo jim nenabídl pomoc a pozvolné snižování dávek. A tak začali brát heroin a fentanyl a začali umírat. A protože se fentanyl stal oblíbeným a zjistilo se navíc, že je extra návykový, tak ho černý trh dával potají do všeho bez regulace, kontroly kvality a vyvození odpovědnosti. Lidé tak začali umírat na předávkování fentanylem i u ostatních drog, kde vůbec být neměl. Nezabránili ničemu a lidé zbytečně umírali.“

„To vypadá, že to máte docela načtené.“

„Tak nejste zdaleka první, komu jsem to říkal, jen mě většinou nikdo neposlouchá.“

„Napadá mě příště nejdřív začít s tím Švýcarskem a Portugalskem, a ne hned s legalizací.“

„Jo… no, žádné příště už asi nebude.“

„A já jsem vás vlastně přerušil, pokračujte. Asi to nebylo všechno, co jste chtěl říct,“ odvracel Radek (jméno saniťáka je zmíněno až v následujícím textu, zde je doplněno pro přehlednost) rychle starcovy chmurné myšlenky.

„No, dál boj za svobodu samozřejmě zahrnuje, že si může každý věřit v co chce a podle toho i nosit, co chce. Křížek, hidžáb, duhové triko, nebo gotické hadry… je mi to jedno. Dokud to necpe jiným a nedělá podle své víry v pohádky omezující zákony pro ostatní, nebo je nenapadá, tak nemám problém. Protože víra už jen ze své podstaty není fakt. Navíc bludy a náboženství odděluje od sebe jen počet věřících. Takže kdyby čtyři miliony lidí najednou začaly věřit ve velký mocný asparágus, musíme to nazvat novým náboženstvím.

Pak by si samozřejmě každý mohl bez cenzury říkat, co chce, ale pokud bude podněcovat k násilí nebo šířit falešné poplašné zprávy, musí taky očekávat následky. Svoboda jednotlivce vždycky končí v momentě, kdy je v ohrožení cizí svoboda.

Ostatně nechápu, proč sociální sítě sáhly po mazání spíš než po kontrole pravdivosti výroků. Šlo by to přitom tak jednoduše implementovat. Máme strojové vidění, poznáme dva stejné příspěvky. Takže stačí ověřit pravdivost jedné jeho kopie.

Nové věci by okolo sebe měly šedý rámeček, potvrzené věci zelený, vyvrácené lži červený a neověřitelné výroky žlutý. Plus by tam byl vedle odkaz na důkaz, a bylo by. Sociální sítě už stejně vědí, kdo na co kouká, takže by pak člověku jen přišla notifikace, že příspěvek, co viděl před třemi dny, byl označen za vyvrácenou lež, a zde je odkaz. A hotovo.

Alespoň by mezi lidmi neklíčila tichá konspirace, ze které by mohlo vzniknout zbytečné povstání, že tu máme cenzuru informací. To je můj koncept svobody. A za tu bych dnes a denně bojoval. Nebýt teda teď tady s vámi, pánové, bez urážky.“ Pak hlasitě vydechl a zeptal se: „No, a za co byste bojovali vy?“

Celý ten výklad, to bylo něco, co od staříka nečekali. A rozhodně ho tím i zaměstnali a probudili v něm bojového ducha.

„No… Já mám přítelkyni, je to sestřička.“

„Hodně pěkná,“ dodal druhý saniťák.

„Ti-cho,“ ohradil se na něj přísně první, ale hned se pousmál a pokračoval: „A ona je teprve ve třetím měsíci. Já bych zpřerážel ruce komukoliv, kdo by na ty dvě chtěl sáhnout. Invalidu bych z něj udělal. Jo, já bych bojoval za ty dvě, aby se jim nikdy nic nestalo.“

„To máte hezké, že to máte v jedné branži. … Heh, dřív se volal farář a teď se volá saniťák. A povím vám, je to zlepšení. Kvalita konverzace šla výrazně nahoru,“ a Michal krátce zakašlal.

„Dobrý, dědo?“ zajímal se druhý saniťák.

„Dobrý.“

Když pak dorazili do nemocnice, vzali ho na různá vyšetření. Závažnou sraženinu neobjevili, ani infarkt, jen na EKG viděli, že jeho srdce neustále slábne. A co se s tím dá dělat? Sešlost věkem, to bude v úmrtním listu. Než to všechno provedli, ty všechny testy a vyšetření, uběhl už nějaký čas. Když slavnostně přišli na to, že zkrátka umírá stářím, bylo už půl sedmé a jeho stav byl daleko horší než před pár hodinami.

Převezli ho tedy na pokoj do hospice, který byl rovnou v areálu nemocnice, hned ve vedlejším křídle. Pokoj, co mu vybrali, byl dvoulůžkový, avšak na druhém lůžku nikdo momentálně nebyl. Sestřičky záměrně vybraly onen pokoj, aby tam měla rodina soukromí.

Jak si tam tak Michal ležel, měl na hrudníku stále přisáté přísavky s kabely vedoucími do různých zařízení na stojanu vedle postele. Po pravé straně pokoje bylo okno s otevřenými roletami a s výhledem ven na malý parčík s parkovištěm a na další bloky nemocnice. Před Michalem stála na zdi televize a nalevo zmíněné volné lůžko, na jehož okraji teď posedávali Robert s Terezou. Tomáš, Klára a Dan stáli hned vedle nich a všichni Michala pozorovali.

„Chtěl jsem se zeptat, když tady tak ZABÍJÍME čas, tu bábovku jste asi s sebou už nevzali?“ řekl Michal. Měl vtipnou. Co jiného mu taky zbývalo. Když to ale říkal, zněl vyčerpaně.

„Ne, to jsme… ne,“ odpověděla mu pomalu Klára.

„Ale to nevadí,“ těšil ji hned Michal, aby to náhodou Kláře nebylo líto. Pak se Michal podíval k oknu. Za oknem už nepršelo. Na obloze už byly jen roztrhané zbytky dřívějších bouřkových mraků, zpoza kterých vylézalo naoranžovělé podvečerní slunce. Michal se zmohl na další podivný vtip:

„V Babičce od Boženy Němcové otevírali okno. Tady to ale moc nevypadá, tak vás asi budu strašit.“ Žádná odpověď. Pak pokračoval: „Můžeme to brát jako vědecký experiment, jestli vás v noci něco zatahá za nohu. Bude tím existence posmrtného života prokázaná a vy byste v tom případě měli rychle začít konat dobré skutky.“ Jediný, koho to trochu rozveselilo, byl Dan. Když Michal viděl, že alespoň Danovi to vykouzlilo na tváři malý úsměv, přisadil si:

„Můžeme se domluvit, Dane. Pravá ruka, křesťanství, levá ruka judaismus. Levá noha islám, pravá noha buddhismus. A jestli tě v noci kousne komár, tak to vyhrál hinduismus. I když… počkej, komár není dobré zvíře. Co kdyby tě kousl nějaký náhodný… Hm, to musím ještě promyslet. Budu si asi muset vybrat nějaké zvíře. Nic extra neočekávám… hm… tak krtek. To by šlo. Přes noc bych mohl udělat před barákem krtinec.“

Mohli bychom i dát do vstupní haly obrazovku za neprůstřelné sklo s inspirativními videi, letáčky a pevně do zdi zabudovaný systém podobný elektronickému zvonku na krizovou linku na odvykací kúru. Ať každému připomeneme, že si může pokaždé vybrat. A jak se rozhodnou, to už bude na nich.

Nepodporuji, aby se lidi zabíjeli a zdrogovávali, ale podporuji jejich právo, aby mohli sami o sobě svobodně, bez postihu a informovaně rozhodovat. Musíme lidi naučit být zodpovědní sami za sebe a za svůj život ve všech jeho aspektech, jenom tak se jako společnost nakonec někam posuneme z pasivní letargie a proplouvání životem.

Spíš potřebujeme rehabilitační programy a prostředí, kde se ti lidé nebudou bát říct si o pomoc, místo abychom je zavírali do vězení. Dokud těmi jedy ubližují jen sami sobě, tak to není ani tak zločin, jako spíš případ pro psychiatra s psychologem specializovaným na adiktologii.

Švýcarům se něco vzdáleně podobného vyplatilo s heroinem a jejich speciálním programem z roku 1994. Dávali ho lidem v kontrolovaném prostředí a pomáhali jim i s ostatními aspekty jejich života, aby vůbec neměli důvod brát ho na úlevu od svých problémů. Radši jim pomohli ty problémy vyřešit. Výsledek? Méně předávkování, zločinů a dokázali dostat okolo dvou třetin závislých zpátky do práce.

Portugalsko v roce 2001 dekriminalizovalo pro osobní potřebu úplně všechny drogy a přistiženým také nabídli pomoc. Konzumaci vnímali jako chronickou nemoc, což svým způsobem asi je, a ne jako zločin, a podle toho k tomu přistupovali. Během 11 let jim klesl počet dlouhodobých uživatelů po prvním vyzkoušení ze 44 % na 28 %. Samotných tvrdých drog ubylo, stejně jako předávkování a pouličních nemocí jako žloutenky a HIV. To už je druhý případ na dost velkém vzorku lidí.

Navíc americká opioidová krize a úmrtí na fentanyl byly právě kvůli tomu, že firmy schválně udělaly lidi závislými na opioidech, a když se na to přišlo, přišla politika nulové tolerance. Opiodové léky jim sebrali a NEDOBROVOLNĚ závislí lidé, zrazení lékaři a farmaceutickými firmami, museli na černý trh bez regulace a kontroly kvality. Nikdo jim nenabídl pomoc a pozvolné snižování dávek. A tak začali brát heroin a fentanyl a začali umírat. A protože se fentanyl stal oblíbeným a zjistilo se navíc, že je extra návykový, tak ho černý trh dával potají do všeho bez regulace, kontroly kvality a vyvození odpovědnosti. Lidé tak začali umírat na předávkování fentanylem i u ostatních drog, kde vůbec být neměl. Nezabránili ničemu a lidé zbytečně umírali.“

„To vypadá, že to máte docela načtené.“

„Tak nejste zdaleka první, komu jsem to říkal, jen mě většinou nikdo neposlouchá.“

„Napadá mě příště nejdřív začít s tím Švýcarskem a Portugalskem, a ne hned s legalizací.“

„Jo… no, žádné příště už asi nebude.“

„A já jsem vás vlastně přerušil, pokračujte. Asi to nebylo všechno, co jste chtěl říct,“ odvracel Radek (jméno saniťáka je zmíněno až v následujícím textu, zde je doplněno pro přehlednost) rychle starcovy chmurné myšlenky.

„No, dál boj za svobodu samozřejmě zahrnuje, že si může každý věřit v co chce a podle toho i nosit, co chce. Křížek, hidžáb, duhové triko, nebo gotické hadry… je mi to jedno. Dokud to necpe jiným a nedělá podle své víry v pohádky omezující zákony pro ostatní, nebo je nenapadá, tak nemám problém. Protože víra už jen ze své podstaty není fakt. Navíc bludy a náboženství odděluje od sebe jen počet věřících. Takže kdyby čtyři miliony lidí najednou začaly věřit ve velký mocný asparágus, musíme to nazvat novým náboženstvím.

Pak by si samozřejmě každý mohl bez cenzury říkat, co chce, ale pokud bude podněcovat k násilí nebo šířit falešné poplašné zprávy, musí taky očekávat následky. Svoboda jednotlivce vždycky končí v momentě, kdy je v ohrožení cizí svoboda.

Ostatně nechápu, proč sociální sítě sáhly po mazání spíš než po kontrole pravdivosti výroků. Šlo by to přitom tak jednoduše implementovat. Máme strojové vidění, poznáme dva stejné příspěvky. Takže stačí ověřit pravdivost jedné jeho kopie.

Nové věci by okolo sebe měly šedý rámeček, potvrzené věci zelený, vyvrácené lži červený a neověřitelné výroky žlutý. Plus by tam byl vedle odkaz na důkaz, a bylo by. Sociální sítě už stejně vědí, kdo na co kouká, takže by pak člověku jen přišla notifikace, že příspěvek, co viděl před třemi dny, byl označen za vyvrácenou lež, a zde je odkaz. A hotovo.

Alespoň by mezi lidmi neklíčila tichá konspirace, ze které by mohlo vzniknout zbytečné povstání, že tu máme cenzuru informací. To je můj koncept svobody. A za tu bych dnes a denně bojoval. Nebýt teda teď tady s vámi, pánové, bez urážky.“ Pak hlasitě vydechl a zeptal se: „No, a za co byste bojovali vy?“

Celý ten výklad, to bylo něco, co od staříka nečekali. A rozhodně ho tím i zaměstnali a probudili v něm bojového ducha.

„No… Já mám přítelkyni, je to sestřička.“

„Hodně pěkná,“ dodal druhý saniťák.

„Ti-cho,“ ohradil se na něj přísně první, ale hned se pousmál a pokračoval: „A ona je teprve ve třetím měsíci. Já bych zpřerážel ruce komukoliv, kdo by na ty dvě chtěl sáhnout. Invalidu bych z něj udělal. Jo, já bych bojoval za ty dvě, aby se jim nikdy nic nestalo.“

„To máte hezké, že to máte v jedné branži. … Heh, dřív se volal farář a teď se volá saniťák. A povím vám, je to zlepšení. Kvalita konverzace šla výrazně nahoru,“ a Michal krátce zakašlal.

„Dobrý, dědo?“ zajímal se druhý saniťák.

„Dobrý.“

Když pak dorazili do nemocnice, vzali ho na různá vyšetření. Závažnou sraženinu neobjevili, ani infarkt, jen na EKG viděli, že jeho srdce neustále slábne. A co se s tím dá dělat? Sešlost věkem, to bude v úmrtním listu. Než to všechno provedli, ty všechny testy a vyšetření, uběhl už nějaký čas. Když slavnostně přišli na to, že zkrátka umírá stářím, bylo už půl sedmé a jeho stav byl daleko horší než před pár hodinami.

Převezli ho tedy na pokoj do hospice, který byl rovnou v areálu nemocnice, hned ve vedlejším křídle. Pokoj, co mu vybrali, byl dvoulůžkový, avšak na druhém lůžku nikdo momentálně nebyl. Sestřičky záměrně vybraly onen pokoj, aby tam měla rodina soukromí.

Jak si tam tak Michal ležel, měl na hrudníku stále přisáté přísavky s kabely vedoucími do různých zařízení na stojanu vedle postele. Po pravé straně pokoje bylo okno s otevřenými roletami a s výhledem ven na malý parčík s parkovištěm a na další bloky nemocnice. Před Michalem stála na zdi televize a nalevo zmíněné volné lůžko, na jehož okraji teď posedávali Robert s Terezou. Tomáš, Klára a Dan stáli hned vedle nich a všichni Michala pozorovali.

„Chtěl jsem se zeptat, když tady tak ZABÍJÍME čas, tu bábovku jste asi s sebou už nevzali?“ řekl Michal. Měl vtipnou. Co jiného mu taky zbývalo. Když to ale říkal, zněl vyčerpaně.

„Ne, to jsme… ne,“ odpověděla mu pomalu Klára.

„Ale to nevadí,“ těšil ji hned Michal, aby to náhodou Kláře nebylo líto. Pak se Michal podíval k oknu. Za oknem už nepršelo. Na obloze už byly jen roztrhané zbytky dřívějších bouřkových mraků, zpoza kterých vylézalo naoranžovělé podvečerní slunce.