Ale má to svůj původně nezamýšlený půvab. Možná se bude moct se všemi rozloučit napřímo a neumře doma sám a nebude se tu týden rozkládat. Budou z toho mít šok. Ale je to v jeho věku takový šok? Všichni už museli tušit, že to brzy přijde. Ale stejně, mohlo to přijít o dvě hodiny později, to by si s nimi stihl víc popovídat a ochutnat dovezené buchty.

„Hele, a co jste to vlastně všechno přivezli za buchty?“ zajímal se Michal a zdálo se, že tím spotřeboval víc vzduchu, než je obvyklé. Byl to nezvyklý pohled. Seděl na židli doslova jako umírající a ptal se na buchty. Robert byl ale rád, že už Michal nepřemýšlí jen o smrti, a rád se zapojil:

„My jsme vzali švestkovou, ale už jsem ji ochutnal a trošku jsme to přehnali s cukrem. Je to jak ovocný dort se švestkami.“

„Tak mi ukaž to nadělení.“

„Neměl bys ale jíst, co kdyby tě chtěli operovat,“ připomněla mu Klára.

„Jako by se ten celý oběd nepočítal. Jen mi ji sem prosím tě vezmi.“

Klára vzala malý talířek a nůž, odběhla do obývacího pokoje a vrátila se s kouskem švestkové buchty. Položila ho vedle Michala na stůl a přinesla mu i lžičku. Michal si s unaveným výdechem odkrojil kousek a ochutnal. Zamyslel se a ochutnal znovu.

„Ale jo, něco na tom je. Švestky jsou nakyslé a těsto zase sladké.“

„Ještě šlehačka navrch a je to dortík z cukrárny,“ přidal se Robert.

„Anebo takové želé,“ potvrdil Michal. „Ale nedá se to jíst ve velkém jako buchta, fakt jako dortík, jak je to sladké. Čí je to dílo? Tvoje nebo Terezky?“ řekl po další lžičce.

„Terezky, jen nevím, jestli teď bude ráda, že jsi jí řekl, že je to přeslazené.“

„S tím si ale začal ty, že je to jak dort,“ bránil se Robert a odkašlal si. V reakci na to zase chvíli nikdo nic neříkal.

Po dlouhém hledání se vrátil malý Dan se smetákem. Vrátil se do úplně ztichlé kuchyně. Zametl střepy, vyhodil je do koše a postavil smeták a lopatku hned vedle. Pak si sedl zpátky ke stolu. Ticho prolomil až Tomáš:

„Tak co? Lepší?“

„No, tak… je mi pořád divně, ale není to tak zlé.“

Najednou odvedle začal výt pes. Vyl dlouho a útrpně. Hned poté bylo slyšet slabé houkání sanitky, které každou vteřinou sílilo. Venku stále pršelo, ale už ne tak prudce. Když už byla sanitka blízko, vypla houkačku a jen ozařovala okolí blikajícími modročervenými světly. Světlo zářilo i skrz okna kuchyně dovnitř. Tomáš jim ihned vyšel naproti. Cvakly za ním dveře a hned se vrátil s dvojicí zdravotníků. Jeden z nich byl lékař s tabletem ve voděodolném pouzdru, druhý zřejmě obyčejný saniťák. Další člověk venku už připravoval lůžko v sanitce a byl připraven pomoci, kdyby měl Michal problém dojít.

„Dobrý den,“ začal lékař klidným, formálním tónem a pokračoval: „Tak copak nám je?“ A jakmile uviděl Michala, zeptal se: „Dýchá se vám dobře? Nemotá se vám hlava?“

„T-trochu hůř. Ale hlava se mi ještě nemotá.“

„Ehm, dobře. Zvládnete se postavit? Nebo byste radši seděl?“

„Jo, jestli jde o tohle, tak do sanitky dojdu.“

„Dobře, jak myslíte. Kdyby se vám kdykoliv udělalo špatně, řekněte. Zastavíme, sednete si na zem a počkáme na kolegu s lehátkem, ano?“

„Ano.“

„Tak jestli můžete, pomalu vstaňte, nebojte, kolega vás bude jistit a pomalu půjdeme. Nikam nespěcháme, v sanitce už máme všechno připravené,“ pokračoval lékař, zatímco saniťák se postavil k Michalovi zprava a byl připraven mu pomáhat. Michal se pomalu zvedal a saniťák mu při tom lehce pomáhal. Když stál, chytil ho přes celá záda pod levým ramenem a dělal mu oporu při chůzi, zároveň ho byl připraven zachytit při pádu. Micka zpozorovala, že se něco děje, a přišla se podívat do kuchyně.

V kuchyni pak jen tupě pozorovala, jak se Michal plouží do předsíně. Když se tam za pomoci saniťáka dostal, chtěl se přezout, ale saniťák mu řekl:

„Na boty kašleme, v sanitce je teplo a mě tím neohromíte. A sestřičkám v nemocnici je to taky jedno.“ Venku stále pršelo. Tomáš přispěchal a když vycházeli z domu, držel nad nimi deštník. Druhý saniťák mezitím otevřel posuvné dveře sanitky a pomohl Michalovi nastoupit. Pak ho ihned posadil na lehátko a poručil mu, aby si lehl. První saniťák se vrátil a něco řešil se zbytkem rodiny, zatímco druhý se dal do práce.

„Zvládnete si sundat triko?“ zeptal se.

„Klidně ho rozstříhejte, je to jen kus textilie.“

„Dobře, potřebuju vám totiž změřit EKG.“

Lékař už nastoupil do vozu. Zatímco saniťák stříhal Michalovi triko od krku dolů, lékař se ho ptal:

„Co ruka? Prý jste v ní ztratil cit?“

„No, pořád to není ono.“

„Takže pořád stejné, dobře. Ale mluvíte, takže by to nemusela být mrtvice. Uvidíme, co EKG. Na prsou vás nebolí?“

„Ne, to ne.“

„A co pocit tepla, nebo chladu?“ zkusil to ještě lékař.

„Taky ne.“ Saniťák mezitím navlhčil Michalovi hrudník na specifických místech a přiložil přísavky s kabely. Na přístroji po Michalově pravici se objevil jeho tep a začal z něj vyjíždět papír s grafem. Současně s tím mu už saniťák připravoval kyslíkovou masku. Nadzvedl Michalovi hlavu a přetáhl mu masku přes obličej.

„Oh, jako pro pilota,“ ozval se Michal.

„Přesně tak.“

Lékař si utrhl narůstající list papíru z přístroje a začal ho zkoumat. Zamračil se. Pak oznámil kolegovi:

„Něco tam je, levá komora je slabší, ale… není to tak výrazné, aby to samo o sobě zrovna teď způsobovalo potíže. Vzal bych ho do nemocnice. CT, rentgen hrudníku i té ruky, to už nic nezkazíme, a ultrazvuk tepen. Může to být sraženina, co nemíří přímo do hlavy, ale jinam.“

Pak si stoupl před lehátko a řekl Michalovi: „Zvedněte obě ruce a držte je chvíli ve vzduchu. Zkuste to. Obě ruce nahoru.“ Michal napřáhl ruce. Levá ho ale po chvilce začala zrazovat.

„Vydržte to.“ Ale Michal v ní prostě neměl sílu. Nemohl ji udržet nahoře, klesala.

„Usmějte se na mě,“ poručil lékař. Michal se usmál, koutek mu ale nepadal.

„Jedeme,“ zhodnotil lékař.

Vylezl z vozu a mávl na druhého saniťáka. Ten rychle přiběhl k Michalovi a zespodu lehátka mu přišněroval nohy a trup. Lékař mezitím nastoupil k řidiči. První saniťák zavřel posuvné dveře a sanitka vyjela. Lékař na místě řidiče už začal na tabletu vypisovat zprávu pro nemocnici.

Když už byli v pohybu, začal první saniťák: „Tak co, dědo, jak je?“

„Jde to.“

„Odkud jsme vás to vlastně vytáhli?“

„Z rodinné oslavy.“

„Že vás to tam už rozčilovalo, tak jste nás zavolal, abychom vás odtamtud zachránili?“ zkusil to druhý saniťák.

„No samozřejmě,“ řekl Michal s jistým, tvrdším tónem.

„Ale máte to jako zážitkovou jízdu. Jak jste říkal, máte teď masku jako nějaký pilot,“ snažil se zase první saniťák.

„To jo,“ začal se Michal nalaďovat na stejnou vlnu. Ti chlapci jistě chtěli každému pacientovi jízdu sanitkou zpříjemnit. Nebude jim to kazit, když se tak snaží.

„A když jsme u toho, tak vám povím, že moje oblíbená stíhačka byla a navždycky bude F-35. Můj táta zase měl rád F-14. A jakou vy máte pánové oblíbenou stíhačku?“

„No, já na to nejsem, v tom se nevyznám. Já nikdy stíhačky nesledoval. Spíš takhle fotbal. Měl jsem i sbírku kartiček a magnetek,“ začal první.

„Ale pozor, je to Sparťan,“ dodal druhý.

„Tak vidíte. To mě zase nikdy neoslovilo. Já a týmové sporty obecně... To mi nikdy nešlo. Já spíš všechno sám. Pak jste jediný, koho můžete zklamat.“

„To vás ale přece nemůže bavit, být na to sám.“

„Taky že někdy ne, ale zklamete míň lidí, když to nevyjde.“

„No jo. Ale ani radost pak není taková,“ řekl mu první saniťák.

„To asi ne.“

„A vy jste někoho zklamal?“ zeptal se hned první, ale v tom se na něj z boku sanitky ostře podíval jeho kolega.

„Jo. Syna.“

„Do toho mi nic není, ale jestli chcete...“ Druhý saniťák mu věnoval další ošklivý pohled, ale pak možná začal chápat, proč se jeho kolega vyptává. Nedělá to pro sebe, pro svou zvědavost. Nechává toho dědu vypovídat. Když bude mluvit, uteče mu to rychleji, a když se bude moct vyzpovídat, možná se mu uleví. Jaká je pravděpodobnost, že když je někomu 100 let a jede sanitkou do nemocnice, že se vrátí zpátky?

„Jo. Skončil jako nevyléčitelný alkoholik. Drží ho v blázinci a do smrti se už asi odtamtud nedostane. Vlastně tam čeká na smrt. Tragédie…“ V ten moment do toho první saniťák vstoupil:

„Tak alespoň v nebi pak bude mít už svůj klid a pokoj.“ Ale to by nesměl Michal odpovědět:

„Jó, nebe. Nebe je, podle mě, v lepším případě jen pro ty, kteří se bojí podívat pravdě do tváře. Život začíná a končí. Tohle je ten život, co se má žít, kdy má člověk tvořit a objevovat, a nic předtím ani potom prostě není. To by člověk musel leda své vědomí někam nahrát do počítače.“

„A to je celkem dost sci-fi,“ dokončil saniťák a trochu to i zahrál. Aby to v tomto temném momentu nezůstalo, aktivně pokračoval: „A říkal jste, že je to v tom lepším případě...“

„No, v tom horším případě je to nástroj prachobyčejné manipulace. Jako třeba v nějaké zvrácené sektě, nebo… třeba jak to měli vikingové. Tam měli, že musí nutně válčit a zabíjet cizí lidi, protože pouze když zemřou v bitvě, tak se dostanou do Valhaly. Jo, takže tak. Mně až tak úplně nevadí náboženství jako takové v obecné rovině, ale to, že podněcuje iracionální myšlení a chování. Problém je v tom, že náboženství je ve své podstatě o tom, že je to vědecky neprokázaná víra, a skálopevně věřit něčemu neprokázanému je samo o sobě iracionální. Suma sumárum, náboženství je iracionální. Navíc je to tak flexibilní pojem, že si každý může vytvořit vlastní. Však víte, když jeden člověk věří pohádkám, je to blázen, sežeňte jich ale skupinu a je to nové náboženství.“

Aby tomu dal nějakou formu, řekl Michalovi: „Aha. No jo, no. Naštěstí vy se, pane, ještě do Valhaly jen tak nepodíváte. Podíváme se, co vám je, a dáme vás do pořádku.“

„Souhlasím, to bych hlavně musel zemřít v bitvě, a ne v nemocnici,“ a na chvíli se zdálo, že tím veškerou konverzaci pohřbil. To se tedy povedlo, přivedl staříka na černé myšlenky. Ale neměli by přestat, když bude zticha, bude o tom moc přemýšlet. Co zkusit tohle? Saniťák se tedy vážně zeptal:

„A kdybyste mohl zemřít v bitvě, za co byste bojoval?“ A z neduživého staříka vyšlo něco, co nečekal:

„Za Zemi a lidi. Spoustě lidem bohužel nedochází, že jsme všichni v jednom týmu. Jsme to my proti přírodním silám, tornádům, požárům, suchu, tsunami, ale taky proti virům, bakteriím, plísním, prvokům. Vyberte si, těch je. A ve vesmíru máte ještě komety, asteroidy, pulsary, supernovy a zlé mimozemšťany. Bojoval bych za lidi, proti těm všem, záleželo by, o jakou bitvu by šlo, ale každopádně bych byl tým Terra. A kdybych už musel bojovat s jinými lidmi, bojoval bych za svobodu.

Za princip, že vaše tělo je vaše soukromé vlastnictví, a tím pádem, že si každý dospělý může sám se sebou dělat, co chce, pochopitelně za předpokladu, že to neubližuje někomu jinému. Takže třeba potraty ano, ale omezené, za mě to bylo do tří měsíců těhotenství, prostě dokud to dítě stejně samo venku nepřežije a je tím pádem neoddělitelnou součástí těla matky, která má právo o sobě rozhodovat. No a v případě pozdějších komplikací by to pak bylo na posouzení lékaře.“

Stejně jako legální možnost eutanázie v nemocnici pro nevyléčitelné případy, kteří se, hnusně řečeno, už ani nemůžou zabít sami. Pokud člověk přímo neumírá, ale má velké, nekončící bolesti, nebo už neovládá svoje tělo, tak bych to povolil po rozsáhlé konzultaci s psychologem, aby to nebylo z afektu. Plus by tam musel být jasný záznam o pacientově vůli, aby se tím nekryly vraždy.

Dál pak rozhodně stejná práva pro všechny druhy rodin složených z dospělých lidí. Jen děti, zvířata a kusy nábytku prosím ne, ty nejsou svéprávní, ale jinak dospělí svéprávní lidé ať si navzájem po vzájemném konsensu spí a zakládají rodinu s kým chtějí. Lepší, než kdyby byli sami. Navíc, kdo jsem já, abych je soudil. Jeden z nich byl i Alan Turing. A třeba Shakespeare s Leonardem da Vincim to mají taky nahnuté. A kdyby můj Jakub byl místo pití radši šťastný s mužem, byl bych asi radši. Jenže v tom jeho problém nebyl…

I přes tu zkušenost ale pořád zastávám názor, ať si lidi jinak pijí a kouří, co chtějí, do chvíle, kdy to netlačí nikomu jinému, případně je to nenutí čichat. Takže legalizace výroby a konzumace, ale žádná propagace. Stejně jako léky na předpis. Zdaníme to a peníze navíc použijeme na věci pro čisté lidi. Jde mi o princip. Musíme ctít svobodnou vůli dospělých svéprávných lidí.

Ovšem k tomu ale taky musíme brutálně, do detailů a bez obalu už od malička vzdělávat děti úplně o všech následcích a účincích, abychom ukojili jejich zvědavost a včas je varovali. Současně s tím jim ale taky musíme ukázat všechny neškodnější alternativy a i jejich účinky. A nemyslím jenom zmrzlinu, myslím tím třeba i relaxační techniky, posilování, efekt starání se o mazlíčka, zahradničení, jógu, tai-chi, terapii, ASMR a tak dále. A při nejhorším, když je to fakt nějaká porucha, kterou je potřeba manuálně v té hlavě opravit, tak nějaké ověřené léky na hlavu s minimem rizik a vedlejších účinků od doktora z lékárny, jen ne typické drogy, a ještě k tomu bez kontroly kvality a složení. O tom asi není diskuse.

V krátkodobých účincích to totiž asi samozřejmě vyhrají drogy, zdravé věci asi tak rychlou a silnou úlevu nepřinesou, ale zato dlouhodobě drogy prohrají na plné čáře.

A to musíme dětem ukázat. Pořádně. Jednak že z těla vysávají život, inteligenci a způsobují smrtelné nemoci, jednak že ty alternativní činnosti životního stylu jim navíc pomůžou dlouhodobě udržovat stabilní duševní zdraví a budovat odolnost proti krizovým situacím, aby, když nějaká nastane, hned nešáhly po chemii. Takže svobodné a plně informované rozhodnutí.

Vždyť stejně jenom zcela informované rozhodnutí je doopravdy svobodné. A pak, v dospělosti, se už budou moct svobodně rozhodnout.

Do té doby ale, samozřejmě, držet všechny ty věci pevně daleko od dětí a jejich mozku ve vývoji. Ohledně tvrdých drog by byl prodej, z důvodu ochrany lidí, kteří si je nevybrali, omezený jen na speciální místa s placenými těžkooděnci u vchodu, co by drželi lidi pod vlivem v budově, aby nikoho na ulici nepobodali. Byly by tam vstupní a výstupní kontroly jako na letišti a ta místa by mohla patřit přímo firmě, co drogy vyrábí, jako mají kavárny svoje pobočky, nebo by byla placená ze zisku místních prodejců. Takové domy přece existují i teď, jen to není nijak hlídané. Není z čeho, protože je to šedá ekonomika a nelegální, takže by na ně museli okamžitě zakleknout. Momentálně se to tak už jen tiše přehlíží, protože by si stejně našli místo jinde.